Na veliké řece

Zajímavé kostýmy, ... ve filmu jistě nezvyklé a neokoukané. Kdy až někdo natočí příběh z doby pravěku, že? Ale tím to končí. Víc poutavého na snímku bohužel není. Herecké výkony nezajímavé, příběh nepoutavý, fádní a pamatuji se, že ve svých mladických letech natěšen – byl jsem zklamán. Knižní předlohy Eduarda Štorcha byly poutavější. Těžko volím hvězdičkové hodnocení mezi dvě a tři. Vzhledem k tomu, že tři hvězdičky dávám slušnému průměru, hodnotím tedy dvěmi. (30.12.2008)

Bartoška se vysmál lidské pověrčivosti a "zažehl světlo rozumu", budiž. Že se tak zákonitě musí stát, stejně jako identita "Vládce údolí" je však jasné každému, kdo kdy slyšel nějaký příběh. K čekanému konci se navíc film proplétá estetikou pionýrského tábora hrajícího si na pravěk (jak jsem zmínil v komentáři k prvnímu dílu) a vlastně má i podobnou dramatickou výstavbu jako táborová bojovka. Účastníky by to asi bavilo, ale radovat se z vypárvění pak mohou jen sami mezi sebou. Přiřazení pozbytí lásky za účelem nalezení nové je možná jak ze života, ale určitě ne jak z umění. (29.09.2009)

No takhle, ono si to asi čtyři kousky tak úplně zase nezaslouží, ale... mám hrozně rád Štorchovy knížky (přesněji řečeno, měl jsem, jako malý), a taky filmů z tohohle období se moc netočí (teda, moc... netočí se žádný). Příběh je tu nekomplikovanej, jako byl ostatně život tehdy. Přijdeš, dáš krávu, dostaneš ženu, tu ti unesou, tak si pro ni jdeš, ne? Odbočka s divousem taky dobrá. Nejlepší scéna je ke konci, jak tam celý kmen skáče kolem stromu a do toho jedou bubny Liškovo techno. Jediný, co mě trochu zarazilo, je, že jak Bartoškova tvář, tak těla pravěkých žen jsou hladce oholena. Ale nakonec, možné to je (pazourky na to měli a třeba Egypťani se taky holili). (08.10.2019)

Druhý díl Štorchovy středověké trilogie se odvíjí ve dvou dějových líniích. Tou první byla romantická nabídka nevěsty za co největší věno pro rod. Tímto způsobem se už v době bronzové bránili příbuzenským vztahům v rámci rodu a degeneraci potomstva. Druhá línie se zaměřila na lidskou pověrčivost,  která umožnila z rodu vyloučenému Divousovi díky zděšenými rybáři přinášeným obětinám, přežít. Pravdu měl pan Pištěk, že ve filmu máme jedno nej.. a to nejhezčího pračlověka Bartošku, i když kupec Luťanský taky není marný. Získaný ostrý nůž předznamenává přicházející dobu železnou. (07.08.2023)

Tohle není Boj o oheň, nýbrž čistá sedmdesátá léta. Projekt zjevně provázely didaktické ambice - na scéně, architektuře a některých artefaktech, jimiž se kamera na úkor tempa vyprávění fetišisticky věnuje, je znát práce lidí, kteří stran historické věrohodnosti nebyli úplně mimo. S ohledem na diváckou přívětivost byly ale věrohodnosti stanoveny jasné, relativně úzké hranice: Sokolí oko Jiřího Bartošky je vyvoněný, zjemnělý a oholený metrosexuál s dobovým paťourem. Pralidé defilují v rákosí s kožených modelech od Teodora Pištěka, k popukání je sledovat něco jako Balet československé televize (v čele s Ljubou Skořepovou) křepčit okolo totemu. Nemenší haluz představuje soundtrack Zdeňka Lišky, který zní zajímavě, ale do autenticity se trefuje asi jako do androše Bičem Božím. Tímto oslím můstkem se dostávám ke hluboké ideologické stopě. Hlavní hrdina je nejen šlechetný, uvědomělý materialista, ale i vůbec daleko před mytickým myšlením své doby. Muselo dojít i na očerňování prehistorické buržoazie; ideologové nedbali, že měla v době bronzové kladnou historickou úlohu před sebou. Bizár. (23.10.2015)