Volání rodu

Třetí a poslední návrat do oněch časů, kdy jsme už nebyli jen lovci a sběrači. Nicméně musím konstatovat, že počasí se evidentně neřídí scénářem, poněvadž opravdový třeskutý mráz vyhlíží docela jinak. Tady si bezstarostně zurčí potůček, nemaje ani při březích pražádného ledového krajkoví, a v okolní krajině leží jen něco málo na pohled těžkého, mokrého sněhu. Ani jehňátko, jakožto jedna ze čtyřnohých hereckých hvězd, není v žádném případě něžným, bělounkým, sotva zrozeným mláďátkem - jak je divákovi podsouváno, ale mohutnou, umolousanou, téměř dospělou ovcí. Důvěryhodnost zápletky prakticky kopíruje důvěryhodnost klimatických podmínek i oné kudrnaté hrdinky, která nepotřebuje ondulaci, tudíž nikterak nedbá o svůj vzhled - o to aktivněji zkouší cudně zatajit svůj věk ... v bláhové naději, že jí to projde. Na druhou stranu - poctivá snaha o vyobrazení české kotliny za dob dávno minulých by tu byla, takže v souhrnu opět slabší 3* (30.09.2020)

Takze na novy rok bezelo tohle sileny retro s j. Bartoskou a L. Hradilkem v hlavnich rolich. Je to take muj prvni komentar roku 2024, takze vse nej. Bohuzel s hodnocenim musism zacit velmi nizko, ponevadz ten film dre celou dobu bidu s nouzi. Navic pokud uvazujete odejit s tohoto sveta, tak depresnivni hudba, ci nastroje vam muzou usnadnit vase rozhodnuti. Pro me to neni dobry film. Prekvapive jsem se take dozvedel o Gabine Osvaldove, ktera ve filmu hraje Bartoskovu pichavku. (01.01.2024)

Údajně třetí zfilmovaná kniha ze Štorchovy slavné trilogie, ovšem s knižní předlohou již tento film nemá nic společného. Štorchova kniha Volání rodu je o tom, jak matka putuje se dvěma syny k rodu. jenže zde již máme třetí film o Havranpírkovi a Sokolovi, kteří u Štorcha vystupují jen v Osadě Havranů. A co se týče obsahu, tak ten je úplně mimo. Žádná matka, co by v zimě táhla syny ke svému rodu tu není, nýbrž se tady dva rody hádají o zrní. [1760. hodnocení, 57. komentář, 65%] (09.12.2020)

Do názvu závěrečného dílu trilogie na motivy Štorchova románu narouboval režisér série Jan Schmidt odkaz na počátky osidlování české kotliny slovanským národem. Je to podařené zakončení zidealizovaného pohledu na dobu kamennou, kde tep života dosahuje svého vyvrcholení a otevírá nové možnosti a naději do budoucnosti. Zhoubná moc nakažlivé nemoci a osidlování nového území jsou body, od kterých se rozvíjí dramatická zápletka a vynalézavé atraktivní okénka do prehistorie lidského společenství. Další složkou, která dotvořila osobitou podobu popularizace vědy, je kamera, za kterou stál Jiří Macák. Poetické obrazy panenské přírody se střídají s expresionistickým důrazem a společně se zvukem a hudbou jsou nezaměnitelnou a vytříbenou tváří filmové vzdělávací série. Hlavní postavou je naposledy Havranpírko (dobrý Ludvík Hradilek), který se svým věrným druhem a mentorem Sokolem (velmi dobrý Jiří Bartoška) čelí největší výzvě svého života. V těchto chvílích volá život nejnaléhavěji a nejtvrději. Hlavní ženskou postavou je mladá žena Šťastná chvíle (zajímavá Gabriela Osvaldová s hlasem Jany Andresíkové). Kmenové ústrky nepřestávají a jediná schůdná alternativa se dotýká samotné schopnosti přežití v souladu s přírodou. Důležitou postavou je náčelník kmene pastevců Křikavec (velmi dobrý Miroslav Moravec), nesmlouvavý vůdce a nepříliš ochotný soused nově příchozích pionýrů. Výraznou postavou je Křikavcova mladá dcera Rosnička (zajímavá Milada Janderová-Kratochvílová) v postupném sbližování a v rostoucí náklonosti k Havranpírkovi. Z dalších rolí: nespokojený a neurvalý pastevec Beran (zajímavý Ladislav Křiváček), neústupný náčelník Havran (dobrý Bohumil Vávra), či vlivná žena rybářské osady Tlapa (příjemná Beta Poničanová). Mnoho se toho napovídá o chabé výstižnosti reality dané doby. Ano, je to romantizující pohled na dobrodružství prastarého způsobu života. Ale namakaní svalovci a efektnější berličky nemají s realitou příliš společného. Ve svém popularizačně-vzdělávacím schématu se jedná o nadprůměrné filmové dílo, které vědní obory přibližuje, zpřístupňuje a zlidšťuje k potřebám současného přemýšlivého člověka, pokud je toho schopen. (04.02.2017)

Krá! Krááá! Krásné rozloučení s trilogií z dob, kdy hlavním úkolem lidstva bylo přežít zimu a neskapat na něco tak trapnýho jako chřipka. Naposled jsem tenhle film viděl jako dítě, ale superněžnou Rosničku jsem měl v hlavě pořád "zastrčenou". Až jsem se celý roztesknil. Inu, nostalgie... Potvora! Na závěr bych pronesl krátké zamyšlení nad vypravěčským mimimalismem, který všechny tři filmy používají. Dokonalá ukázka funkční úspornosti je jedna z posledních scén, v níž Havranpírko potká ztracenou dívku s koněm, na nemž naposledy jel její pronásledovatel. Chlapec se ptá, co se stalo s násilníkem, a dívka odpoví: "Vždyť jsem říkala, že v bažinách jsem silnější já." Přitom hodí smutně očima, jakoby si promítala pohled na tonoucího. V tenhle moment už tu scénu nemusím vidět, viděl jsem to celé v ten zlomek vteřiny v jejích očích. No dobře. Přiznámám. Mám bujnou fantazii a jsem nenáročnej... :) (01.09.2014)