Volání rodu

Některé scény sice hodně pracují s předpokladem, že divák už něco ví (snad ze sledování předchozích naučno-dobrodružných eskapád) či že se nebojí něco si domyslet, ale jinak jde o výtečný příběh z pohádkové doby kamenné, jemuž je možné vzhledem k době vzniku máloco vytknout. Delší stopáž by patrně přinesla dopracování některých příběhových linek a samozřejmě je znát malý rozpočet a televizní dramaturgie, avšak kouzlo naivního napětí z dob dávno minulých stále působí bez větších problémů. (01.06.2022)

Krá! Krááá! Krásné rozloučení s trilogií z dob, kdy hlavním úkolem lidstva bylo přežít zimu a neskapat na něco tak trapnýho jako chřipka. Naposled jsem tenhle film viděl jako dítě, ale superněžnou Rosničku jsem měl v hlavě pořád "zastrčenou". Až jsem se celý roztesknil. Inu, nostalgie... Potvora! Na závěr bych pronesl krátké zamyšlení nad vypravěčským mimimalismem, který všechny tři filmy používají. Dokonalá ukázka funkční úspornosti je jedna z posledních scén, v níž Havranpírko potká ztracenou dívku s koněm, na nemž naposledy jel její pronásledovatel. Chlapec se ptá, co se stalo s násilníkem, a dívka odpoví: "Vždyť jsem říkala, že v bažinách jsem silnější já." Přitom hodí smutně očima, jakoby si promítala pohled na tonoucího. V tenhle moment už tu scénu nemusím vidět, viděl jsem to celé v ten zlomek vteřiny v jejích očích. No dobře. Přiznámám. Mám bujnou fantazii a jsem nenáročnej... :) (01.09.2014)

A do třetice všeho podobného. Závěrečný díl trilogie je ale přece jenom trochu lepší než jeho mladší bráškové. Jan Schmidt dostal k ruce nosnější scénář a na Volání Rodu je to vidět. Film je napínavý, svým způsobem temný a syrový. Ten trochu mimózní hudební podkres krásně dotváří atmosféru tajemna a přísahám, že mi tu a tam přeběhl mráz po zádech. Velkoryse jsem přehlídl hysterické herce a nakonec jsem mávl rukou i nad tou nikdy neopuštěnou snahou brát se zbytečně vážně. Slabší čtyři hvězdičky. (08.04.2014)

No jo. Další z těch v mém dětství oblíbených filmů, které zub času ohlodal jako pes kost, další z mých vžitých představ z dětství, které čas rozdrtil na prach. Štorchovy knížky mám rád dodnes, ale tahle Schmidtova adaptace, která se psanou předlohou má společné snad jen jméno hlavního hrdiny Havranpírka :o), nemá dnes už co nabídnout. Výprava zejména v tomto posledním díle působí velmi stroze, záběry na jednu chýši se tu střídají se záběry na herce v kožešinách, křepčících po krajině na Šumavě a v okolo Mělníka a navození pocitu atmosféry doby kamenné bylo zcela nulové. Celé to zpracování působilo tak nějak vyumělkovaně a nepřirozeně, o znázornění syrovosti a divokosti té doby si filmaři mohli jenom zdát. Ani scenář se moc nepovedl a herci neměli co hrát. Z celé trilogie byla nejkoukatelnější první Osada havranů, poté kvalita silně upadala. Případné diváky bych varoval, tato filmová adaptace nic nevypovídá o kvalitě Štorchových knížek, ty se naopak čtou moc hezky. Ale i pokus se cení, zvlášť s přihlédnutím k době vzniku. Ty dvě* jsou hlavně za odvahu se pustit do něčeho tak odvážného, jako přiblížit filmovým jazykem život doby kamenné. (29.12.2004)

Pravěkou trilogii mnohým ochromeného Jana Schmidta ctím. Od té temné chvíle, kdy se havraní pero dotklo prsou novorozeného chlapce, jsem pocítil hlubokou přináležitost k tomuto kmeni (než se slovo „kmen“ stálo reklamní frází) a kmen, který jsem tehdy neznal (ale tušil) a k němuž jsem začal patřit, nejlépe popisuje Liškova muzika: láskyplně znovuzrozená hudba těch prvních s hlasy, které se dokáží poměřit a sblížit s atmosférou, se mísí s klíčivou elektronikou co naším, moderním nervstvem. Po prvním, iniciačním dílu je tím nejsilnějším ten závěrečný: odhaluje nás v naší nedůvěřivosti, v podezírání toho nejbližšího ze zrady, z úskoků, jehož nejhorší možná podoba se rodí právě z nitra toho, který nevěří. Ale také odkrývá slabost nás, kteří víme a známe, ale nedokážeme srdečně promluvit k tomu, který nás vytíná z té půdy, pro niž jsme se narodili. A žijeme: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/siesta-peaceful-air-of-autumn (28.12.2018)