Vracenky

Pro mne mnohem lepší než Obecná škola. Vracenky, ač širokou veřejností dosud neobjevené, jsou opravdu oním "zapadlým klenotem". Film má jasně danou strukturu, suverénní režii a scénář se neuchyluje ke zmatenému poskakování okolo ohně - stěžejního tématu, ale ví co chce říct a jak to chce říct. Je vtipný - ale nestylizuje se do sebeparodie, je posmutnělý - ale nehraje si na tragédii. Navíc je zde v dokonalé souhře Šustova krásná hudba a neméně dobrá černobílá kamera, kolem a kolem z toho vychází perfektně zvládnutý film, jakých v porevoluční kinematografii opravdu není mnoho. (17.11.2011)

Zachycení atmosféry začátku padesátých let se Janu Schmidtovi podařilo zachytit bezvadně i díky černobílé kameře Jiřího Krejčíka mladšího. Chvílemi se styl vyprávění a komentování různých situací hlavním dětským představitelem hodně přibližuje poetice Karla Kachyni. Správné vyvážení humoru s dramatem funguje výborně. A jako výpověď z doby komunismu a jeho vládnutí bez nějakého přikrášlení je téměř archívní. Filmem prostupují i originální záběry, které dokumentovaly tehdejší dění v Československu a v Rusku. Neocenitelně jsou do příběhu zakomponovány politické procesy, nebo naivní budovatelská maminka hlavního hrdiny a její reakcionářský přítel. Zajímavou roličku zpívajícího svazáka si zahrál nynější filmový historik Pavel Taussig. Tenhle film by neměl zapadnout a spoustě dnešním lidem volící komunisty by prospěl ho nejednou vidět. Podobný film jsou Blázni a děvčátka, který natočil Karel Kachyňa o rok dříve, než Vracenky. (25.12.2018)

50. léta očima dítěte. Další ze skvělých filmů těsně po sametové revoluci, u nějž je škoda, že dost zapadl. Nemyslím si přitom, že jde o dětský film, ve smyslu filmu pro děti, spíše o film o dětech na pozadí šílené doby v komunistickém Československu. Tu zde dokumentují nejen vybrané archivní záběry z československého filmového týdeníku, ale jsme s ní konfrontováni v každodenní realitě, kterou Honzík se svou maminkou, sestřičkou a svými kamarády prožívají. Pro mě osobně jedny z nejzajímavějších byly scény spojené s procesem s Rudolfem Slánským (např. přelepování či vytrhávání stránek z učebnic). Ten přitom Honzíkovu rodinu zasáhl i dost osobně. Trošku škoda, že nebylo podáno bližší vysvětlení, jak se z toho Honzíkova maminka nakonec dostala. Samotná zmínka o příslušníkovi StB vyvolává spíše otazníky a nenaplněnou zvědavost. Ale chápu, že pokud má být příběh skutečně vyprávěn očima dítěte, víc se prostě asi ani člověk dozvědět nemůže. (11.03.2017)

10/10 V poslistopadove euforii neopravnene zapomenuty film o historii teto zeme ocima maleho kluka - ze by autobiografie? Procesni 50.leta s likvidaci zivnosti a idealu obycejnych komunistu. Cernobila tomu slusi, takze netrenovane oko nemusi postrehnout prechod mezi filmem a dokumentem - i kdyz asi ne - preci jen ty filmove tydeniky jsou dost jasne. (30.10.2009)

Skvělý film, skvělý především proto, že nedělá prču. Podobně je na tom film Tichá bolest, a asi není náhodou, že jsou oba z r. 1990, takže své kořeny mají v dobách perestrojky, kdy se posouvaly hranice možného a opravdu šlo o nějakou výpověď. Všechny následující filmy reflektující dobu bolševika (všechny ty Tankové prapory, Černí baroni, Pelíšky a Pupenda) už do své výpovědi motají prču a sentiment - sice to bylo hrozný, ale byla to taky prča. Už se nehledají odpovědi, ale vzpomíná se a posmívá se. Takže proto 5* (08.09.2012)