Vracenky

„Trápil jsem se pochybnostmi, zda bude maminka schopna pokousání pedagoga uznat za husitské či nikoliv.“ Ačkoliv nemám z tvorby Jana Schmidta příliš nakoukáno, už několikrát mě svým dílem velmi mile překvapil. Vracenky k mé potěše tento trend následují. Už jen ta kamufláž s rokem výroby, kdy má divák silný pocit, že sleduje daleko starší film, k čemuž nepřispěl pouze ten černobílý obraz, ale především výborně vykreslená atmosféra 50. let (navíc ještě dotvářená dobovými závěry či nahrávkami). Dětsky naivní pohled hlavního hrdiny na tehdejší (často mrazivé) události je jednou z největších devíz filmu a spolu s jeho trampotami dodává do snímku humor (který chutná poněkud hořce, ale zasmál jsem se hned několikrát). Scény jako kupříkladu peripetie s výtahem, kousání na záchodcích nebo „upravování“ učebnic jsou (Honzovy slovy) „epesní“ (podobně jako skoro každá se Suchařípou). Možná se tvůrci filmu nemuseli bát přitlačit na (černo)humornou notu ještě více, ale i tak jsem spokojený. Hodnotím solidními 4*. (06.10.2017)

Pozoruhodný snímek o uličnickém klukovi natočený obrazovou technikou připomínající klasické černobílé filmy měl smůlu v silnější konkurenci. V té době diváky uhranul Jan Svěrák se svojí "Obecnou školou", která tenhle podobně spřízněný snímek sešrotovala do tenat zapomnění. Ve školní třídě začnou průšvihy desetiletého žáčka tím, že malý Honza Donosil kousnul omylem soudruha ředitele do nohy z čehož pan řídící následně dostal otravu krve. Jsme v padesátých letech, komunisté jsou u moci, a za stěnou kostela hrají kluci populární míčovou hru zvanou "vracenky". Je to dost možná jediné svobodné místo v celém hlavním městě. Honza události kolem sebe komentuje, vyvádí drobné roštárny mezi něž třeba patří dívání se pod ženské sukně za pomoci zrcátka a kolem něj plyne život s maminkou a malou sestrou v jednom pražském bytě na Starém městě. Za jeho vylomeniny ho dokonce jeho máma chce dát do polepšovny, ale na nápravu malého průšviháře není nikdy pozdě. Režisér Jan Schmidt svým režijním stylem připomíná nejlepší Kachynovy snímky a umí pracovat s herci, ale řemeslnou celistvost svému filmu přes všechno úsilí nedokázal dát i vlivem rozvrzaného scénáře Milana Ležáka. Na neúspěchu filmu se možná podepsalo také to, že herecké obsazení je méně známé. Dvojčata Morávkovi se údajně v roli Honzy během natáčení střídala. Snímek, který sice nezaleze hluboko pod diváckou kůži, ale náhled na události dávno minulé to byl z těch povedenějších a očima desetiletého chlapce vtipný a současně i na zamyšlení. Rušivě působily dokumentární vsuvky o postupném budování socialismu. Rovněž komunismus a náboženství nemají k sobě blízko a přesto je tady od obojího poměrně dost. Hru "vracenky" jsem nepochopil a film ji sice použil ve svém názvu, ale věnoval se jí jen velmi okrajově. A předabovaný Marek Vašut (podle mě ho namluvil Jan Kraus) v drobné roličce bylo vůbec to nejhorší. Tenhle film si až tak nezasloužil upadnout v zapomnění, protože i snímky vyloženě nepovedené se dostaly do diváckého povědomí o mnoho víc, než tenhle. Mé hodnocení: 60% (05.01.2014)

Skvělý film, skvělý především proto, že nedělá prču. Podobně je na tom film Tichá bolest, a asi není náhodou, že jsou oba z r. 1990, takže své kořeny mají v dobách perestrojky, kdy se posouvaly hranice možného a opravdu šlo o nějakou výpověď. Všechny následující filmy reflektující dobu bolševika (všechny ty Tankové prapory, Černí baroni, Pelíšky a Pupenda) už do své výpovědi motají prču a sentiment - sice to bylo hrozný, ale byla to taky prča. Už se nehledají odpovědi, ale vzpomíná se a posmívá se. Takže proto 5* (08.09.2012)

Další z pokusů nahlédnout do minulosti retro optikou přítomnosti tentokrát v podání Jana Schmidta. Vracenky hrají na jistotu: žižkovské dítě 50. let 20. století. A já znovu říkám, že tohle téma je mi zkrátka blízké. Ne tak uvěřitelný je ale zbytek - maminka, náboženství, to druhé (oficiální) náboženství a minimální pozůstatky války. Postrádám uvěřitelnou poetiku a vůbec lidství obecně. To je podle mě to, co Vrácenkám, ve srovnání s Kachyňovými filmy, chybí. Vracenky jsou líbivé, očekávatelné, a proto nevypovídají ani tak o těch padesátých letech, jako spíš o euforii a "nadhledu" počátku let devadesátých. (18.11.2014)

Už som tento film kedysi videla a spomenula som si na to, keď som naň náhodou prepla na CS filme. Znova som ho dopozerala do konca... má v sebe nejaké čaro, ktoré ma vždy upúta :-) Mimochodom, jeho autenticita je taká dokonalá, že až teraz na ČSFD som si všimla, že vznikol v roku 1990. Považovala som ho za oveľa starší (a ani mi nenapadlo riešiť, že keby vznikol napr. v 1968, Jana Švandová by tam musela byť mladá žaba:-). Proste ma načisto ošudil, ale v dobrom :-) (13.06.2013)