Den sedmý, osmá noc

Černobílé podobenství Evalda Schorma a Zdeňka Mahlera, narychlo natáčené jako odezva na vstup sovětských vojsk do ČSSR v roce 1968. Film vypráví o obyvatelích jedné české vesnice, které nejprve pobaví varovné hlášky místního idiota, znepokojí herci s kočovným divadlem, kteří sem přijedou a nakonec zpanikaří, když zjistí, že zmizel přednosta stanice a na nádraží se objevily cizí vagóny. Do toho se z nebe sem tam ozývá podivný hluk. Snímek bývá přirovnáván k podobenství Jana Němce a Ester Krumbachové O slavnosti a hostech. Přijde mi to poněkud přehnané. Na Dni sedmém... mi přijde, že je znát uspěchanost, s jakou se film točil, i jak rychle scénář vznikl, takže celá moralitka je tak prvoplánová a průhledná jako rybí měchýřky. To, že neznámá hrozba může v lidech vybudit zlo, kdy i hodný a rozumný pan učitel jde, zabije a dokáže si to logicky odůvodnit, jsou sice zajímavé myšlenky, avšak vzhledem třeba k zmíněnému O slavnosti a hostech značně zjednodušené. Kde nabízí Jan Němec mnohovrstevnost a určité zvraty, zde jde příběh prvoplánově kupředu a zaujme snad jedině scénou hromadného znásilnění postavy v podání tuším Ljuby Skořepové, která se tu objeví na tehdejší dobu velmi odvážně zcela a viditelně a na několik minut nahá. (Pravda, někdo by z toho spíše mohl mít zlé sny? :-)) Navíc celé řazení scén působí značně chaoticky, v té hromadě postav má divák problém se vůbec zorientovat, natožpak s nimi něco spoluprožívat, a i když vím, že se Den sedmý, osmá noc má řadit ke klasice českého filmu, právě jako divák jsem byl filmem slušně řečeno rozčarován. (29.10.2018)

Rozhodně se nejedná o technicky dokonalé dílo, spěch a nervozita tvůrců jsou vidět na každém druhém záběru, jenomže i to se zde projeví jako přednost. Těžko totiž natočit vynikající mysteriozní snímek, který by zároveň pravdivě reflektoval prostředí na české vesnici nejen na konci šedesátých let. A to se zde povedlo. Je to strašně nepříjemně autentické a opravdové. Jak se dokáže člověk během několika hodin změnit ve zvíře a jak malicherné motivy jsou k tomu zapotřebí. Jednotlivé scénky jsou k sobě přilepeny zdánlivě neuměle, postavy až tak nevystupují do popředí - kromě neodolateného omezence Jana Libíčka -, ale výsledný dojem je dokonalý. Alegorické odkazy na pašíjové hry, nepochopení Ježíšova života a odkazu, ba i na Kafku, jsou do příběhu zakomponovány velmi povedeně a dodávají mu tak zase o něco hlubší rozměr. (21.09.2006)

,,Co jsem proved? Ještě nevím, něco jistě - existuju, tedy jsem vinen..." Anarchie. Jinak se to říci nedá... V době, kdy měl tento snímek vyjádřit jisté poselství (a sice býti jakousi provokativní alegorii na události srpna 1968) a měl hodně co divákům říct, byl okamžitě zakázan a bohužel je místy hodně znát, jak urychleně vzhledem k době vznikal scénář i samotní film... Sice to hodně přidává na autenticitě, ale současně i na náročnosti sledování. Dal jsem si načas, podíval se nerušeně na celý film podruhé, obávám se, že potřetí bych to už dobrovolně nezvládl. Šílené psycho se zajímavou existenciální zápletkou z vesnického prostředí, kde všechny obyvatelé zasáhl na nebi podivný úkaz, po němž nikdo nesmí odejít a všichni musí přežívat nadále ve společné tísni... Obsahuje to řadu zajímavých momentů i několik hezkých myšlenek (,,Člověk se může může mýlit i když má pravdu.") nebo humorních hlášek, zejména v souvislosti s postavou dědečka v podání Václava Trégla (,,Tedy dědo, vy jste ještě živej?" / ,,Copak já, ale co ty?!"). Ve filmu osobně shlédávám výrazné obohacení zejména z originálního vykřeslení doby, i když mé výsledné dojmy hodně rozporuplné. Ty moc nevyváží ani nevídaně avantgardní výstupy Josefa Beka na pašiových hrách ani odhalená sexy Květa Fialová. 55% (22.09.2017)

"Domov. Některá slova jsou zakázána, mezi ně patří domov. Domov je omyl! Proboha! Jenom po dobrém, naše ideály jsou odlišné. My nesmíme, my nemůžeme, my musíme! My jsme přece jiný! Vzpamatujte se! Voni jsou zlý, voni by to z tebe dostali! Stejně jsi nikdy neuměl lhát. Jednotlivec se musí podřídit, chápeš? Já přece vím, že jsi nevinnej, ale ty jsi nás viděl! Musíš to uznat! Jdi dál, násada je dlouhá. To já abych ti ulevil, mrtvých je víc než živých, nic se neděje. Buďme hodni svého utrpení, vody se zavírají, země rozpadá, nic je jen nové něco, není kratší cesty, kde je pouhá nutnost není odměny, naše srdce jsou otevřená....." Nejbrutálnější podobenství, apokalypsa plná symbolických gest a obrazů, bezprostřední parafráze na okupaci naší země ruskými vojsky v osmašedesátém. Peklo, strach, očistec. Jakoby chaotická alegorie, taková směs obrazů. Vlak stojící na nádraží, nikdo neví, proč tam přijel, jestli ty lidi bude odvážet...a jestli do koncentráku nebo kam. Znásilnění herečky členy Národního výboru na hřbitově. Taková ta neustálá, všudypřítomná atmosféra podivného strachu, vzájemného podezírání. Bezvýchodnost. A hlavně ten strach. Natočené nádherné divoké záběry, působící až dokumentárním dojmem. Ještě dřív, než byl film dostříhaný, už byl zakázaný a po dokončení nešel ani do distribuce a okamžitě byl odklizen do trezoru. Podle mě to je toto dílo králem všech trezorových filmů! Tolik narážek a dvojsmyslných vět, tolik odkazů na bestialitu komunistického režimu v naturalistických symbolických parabolách se v žádném jiném trezorovém filmu nevyskytuje. Výsledný film neviděl ani Evald jako režisér, ani Jan Kačer jako hlavní protagonista, premiéru měl až v roce 1990. Vyznívá jako historická zpráva o době, která vlastně nikdy neztratí svoji hodnotu a film působí jako umělecký obraz nějakého zklamání, přepadání, přepadnutí bezbranného člověka, jeho zešílení z nenormality. Genialita Evalda Schorma spočívala v tom, že on, jehož povaha byla hodná, jemná, až citlivě lyrická, dokázal natočit takový násilný a zlý film. V československé kinematografii nemá obdoby. Velkou zásluhu na tom má i scénárista Zdeněk Mahler, který napsal scénář ihned po příjezdu Rusáků. "Já tam zavolám, přiznám se svobodně." "Cos proved?" "To nevím, ale něco jistě. Existuju, tedy jsem vinen!" "Každé utrpení má svoji hodnotu. Jsme-li absolutně zbaveni práv, stáváme se úplně svobodnými. Odnikud nemůžeme nic očekávat, všechno je tudíž na nás......." (07.03.2020)

Film chápu tak, že se mělo jednat o alegorii na lidskou povahu, jak se lidé sami bez cizí pomoci dokážou zterorizovat. Podobnost s nastupující dobou, kdy jsme zde sice měli ruské tanky, ale znormalizovali jsme se poslušně sami, asi nebude čistě náhodná. V daných historických podmínkách obdivuhodné dílo, pokud ale hodnotím dnes dávám *** a půl (24.05.2009)