Farárov koniec

Skutečně zlatá šedesátá! Příběh vychází ze skutečné události, kdy opravdu někde v horách sloužil falešný farář, a tak i dík tomu je mnohem uvěřitelnější. Samozřejmě herecké umění pana Brodského je očekávané, tudíž výborné.Myslím, že se panu Škvoreckému podařilo dost dobře zachytit smýšlení lidí na vsi, kdy pan farář se pro ně stává skoro polobohem a jeho postava si jen z titulu postavení získává autoritu i vrtkavou přízeň celé obce. Příběh o kostelníkovi, který se chtěl stát knězem, ale šel na to špatným způsobem, si určitě získá diváka psychologií všech postav. Škoda jen, že ho dlouhá léta nikdo nemohl vidět a nyní je trochu neznámý... (26.05.2009)

Výjimečné zpracování Ježíšova příběhu velmi po lidsku. Příběh falešného kněze jako téma člověka, který na sebe bere úkol, na nějž nemá, ale po kterém hrozně touží. Scénář vycházející ze Škvoreckého frašky, inspirované notickou v novinách oznamující, že kdesi v Orlických horách skutečně tařka rok působil muž vydávající se za kněze, doznal pod Schormovým dohledem podstatných změn a jeho metaforičnost a alegoričnost je až zarážející. Vedle tohoto "vesnického" evangelia jde samozřejmě i o konflikt víry a "zdravého rozumu"; snímek, jehož poslední exteriéry byly nasnímány 20. srpna 1968, se tak stal labutí písní kulturního a politického uvolňování šedesátých let. Vlastimil Brodský ve své typicky nejisté roli je naprosto kouzelný, uznání si pak pochopitelně zaslouží i Jan Libíček, jehož latentně homosexuální postava vesnického "osvíceného" kantora tvoří Brodského kostelníkovi podařený protějšek. (10.09.2006)

Fantastičtí Brodský a Libíček. Kontrast víry kostelníka a "rozumného" uvažování učitele. Myšlenky, že ušpinit si ruce pro blaho všech přeci není nic špatného, nebo si je ušpinit jen trochu, nebo si je ušpinit a pak říct, že jste to tak vlastně nechtěli, jsou stále aktuální a měli by být ukazovány jako varování před totalitou a "všeobecným" blahem. (01.04.2013)

Film by se dal brát jako poměrně zdařilá crazy komedie. Jenže film má v sobě i něco víc než pouhou taškařici. Těch narážek a zesměšnění je tu přespříliš. Vlastimil Brodský jako dobrosrdečný kostelník a farář diletant v jedné osobě; Jan Libíček jako na oko dobrotiví, jinak však ctižádostivý a nepřející učitel-nekňuba. "Souboj" těchto dvou mužů zasazen do vesnice kde neřest jen kvete. Kdo dokáže změnit povahy lidí? Kněží či světská moc? Co je pro svět důležité pokrok či porozumění? A je chybou dělat něco, na co nemám, když to přeci jen myslím dobře? Dokáže vyvést nás na světlo nový Mesiáš? (08.05.2009)

Farářův konec, jeden z mých subjektivních vrcholů tzv. České nové vlny, je pro potřeby komentáře až příliš mnohovrstevnatým a širokovýznamovým snímkem, tedy jen několik postřehů. Evald Schorm zfilmoval dle scénáře Josefa Škvoreckého dobově velmi příznačnou alegorii reflektující jednak evangelia, neb Brodského pan farář je sofistikovanou alegorií života Ježíše Krista, jednak i alegorií dobového totalitního systému, který v obrazu vesnice s falešným farářem vcházejícím do opozice k uvědomělému soudruhu učiteli (jenž to celé myslel dobře, a chtěl dotyčného ideového nepřítele svým udáním státní bezpečnosti jen ,,postrašit"), který dobře reprezentuje selhání intelektuálů, stejně jako střet státní moci a obyčejného člověka. Schorm zasadil Škvoreckého příběh do kontextu kramářské písně (suplující pásmo vypravěče), která odkazuje jak k pokleslému umění spjatému s venkovským prostředím, tak i k žánru morytátů a nadsazených historek zaujímajících davy (příběh je prý inspirován skutečnou událostí, kdy se nějaký muž kdesi v pohraničí skutečně úspěšně asi rok vydával za kněze, a je vlastně předzvěstí dnešního bulváru). Celé usazení do kontextu české vesnice 50. let ovšem výše nastíněný model derivuje do dobově silného podobenství o absurditě totalitního zřízení - jen systém násilně odstranivší kněží integrálně jsoucí součástí onoho vesnického prostředí umožňuje příchod falešného bohuslužebníka a navíc přivádí ve finále filmu na scénu groteskní postavy státní moci - tajnou státní bezpečnost, která chce falešného faráře odhalit před lidmi a využít zatčení k propagandistickým účelům. Všechno je ale jinak a do příběhu vstupuje nejen agenda církevní hierarchie, tedy biskupská inspekce, ale i osobnost hlavního hrdiny a jeho svědomí, pozitivní kolektivní zkušenost s rolí duchovního ve struktuře obce, reflexe víry a jejího selhání i plno dalších závažných věcí, včetně těch, jež nás svým významem přesahují... Zcela nový komentář by si pak zasloužilo dokonalé herecké obsazení nebo vynikající kamera Jaromíra Šofra. Dokonalá satira, novodobé biblické podobenství, dobová crazy komedie, alegorie totalitního systému, velmi chytře vystavěné poukázání na vytváření mýtů, skutečně hořká komedie...tím vším je Farářův konec, labutí píseň jednoho z největších československých režisérů... Podobné filmy: Bílá paní (17.11.2010)