Návrat ztraceného syna

Brouzdal jsem se Českou novou vlnou a najednou jsem narazil na jméno Evald Schorm. Překvapilo mně, že jsem od něj do té doby nic neviděl, a rozhodl jsem se to napravit. Půjčil jsem si hned čtyři jeho filmy z šedesátých let, abych si tak říkajíc udělal představu. No jo. Jenže už při prvním snímku (Každý den odvahu) jsem si řekl, že je dobře, že jsem se k němu dřív nedostal, protože bych to naprosto nepochopil. U Návratu ztraceného syna jsem nabyl jistoty, že je pořád ještě moc brzy. Oba dva filmy mi teď splývají v jednu šeď se stejnými herci (Kačer, Brejchová, Menzel) v něco absolutně nezajímavého. Nepochopil jsem, nezaujalo mně to... jen ten Kačer vypadá sakra dobře, taky bych chtěl být takový frajer. I když to věčné škrcení ostatních postav by si mohl odpustit. (22.05.2008)

Nina Divíšková nosila dlouhé vlasy? To bylo pro mě největší překvapení tohoto filmu. Já ji znám pouze s krátkým sestřihem a nebo s parukou, kterou měla při natáčení. Dana Madeřická by mi jako Kačerová manželka seděla mnohem víc. Brejchová mi přišla totiž příliš mladá. Přiznám se, že tvorba Evalda Schorma není zrovna můj šálek kávy. Není pro mě ničím přitažlivá. Prostě se jeho filmům nedokážu otevřít a sledovat je z čistou myslí. (20.02.2012)

Schormův filozofický traktát je svým způsobem (ne)jasnou zprávou o existenciální krizi člověka. Je to film, silně pesimistický, provokující k zamyšlení, volající po morální resuscitaci, po návratu k pravým citům a prožitkům. Je to film, který nikoho neobviňuje ani neodsuzuje. Je to film, který klade spoustu závažných otázek, ale na žádnou z nich nemá odpověď. A je to film, ve kterém skvělá Dana Medřická snad poprvé hraje něžnou, obětavou a nevěrnou krávu. (10.03.2018)

„V životě vám nic jiného nezbývá než odpouštět.“ Hledání pravdy a místa v moderním světě, snaha nějakým způsobem uchopit vlastní totožnost a přitom nesáhnout vedle, protože člověk sám sobě lhát může, jeho svědomí mu ovšem nezalže nikdy. Schorm nikam nespěchá, netlačí na pilu. Alegorie rozvíjí bez manýrismu a přehnaných gest. A přesto se v této výrazové skromnosti skrývá mnoho podnětného. Ostatně skutečné lidské tápání nikdy nesouvisí s nabubřelostí a ty nejlepší umělecké filmy vznikají spíš z tvůrčí nutnosti, než z přemýšlení nad tím, co bude mít na diváka ten správný, bombastický efekt. (02.09.2016)

Tento film jsem viděl už dvakrát. A taky jsem viděl hodně jiných českých filmů. Znám nejlepší díla od Vláčila, Chytilové, Herze nebo třeba Němce. Návrat ztraceného syna pro mě ale stále zůstává nejlepším českým filmem a jedním z nejlepších filmů vůbec. Film podobající se hudbě či jakési časové smyčce neustálých katastrof a katarzí. Když člověk pak vyjde z kina, jakoby byl očištěn ( - pokud tedy dokáže naladit stejný tón a aspoň trochu přemýšlet). 28. 9. 2006 : Film jsem viděl potřetí - názor na něj neměním - spíš jsem se v něm ještě více utvrdil. 26. 10. 2016: Už nepočítám, kolikrát jsem tento film viděl, vcelku nebo po kouskách. Žádám všechny - dívejte se na něj, připomínejte si ho a porovnávejte neustále nejen s jakýmikoli současnými českými filmy, ale i se světovými - nebuďte spokojeni s "málem"! (Sorry, je to trochu patetický, ale mám ten film fakt rád... :-) ) (06.04.2005)