Réžia:
Peter JacksonHrajú:
John Lennon (a.z.), Paul McCartney (a.z.), George Harrison (a.z.), Ringo Starr (a.z.), Yoko Ono (a.z.), George Martin (a.z.), Mal Evans (a.z.) (viac)VOD (1)
Epizódy(3)
-
První část: Dny 1–7 (E01)
-
Druhá část: Dny 8–16 (E02)
-
Třetí část: Dny 17–22 (E03)
Videá (2)
Recenzie (52)
V podstatě se nejedná o nic jiného, než osmihodinový záznam o skupině čtyř týpků, co natáčí jedno album – navzdory neustálému mumraji kolem, přicházejících a odcházejících hostů a také faktu, že nové album začínají s naprostou tabula rasa. Jenomže ti čtyři týpci jsou Harrison, McCartney, Lennon a Starr – natáčejí jedno z nejlepších alb na světě „Let it Be“, mumraj tvoří filmový štáb (jehož kamery natočily více než 60 hodin materiálu) a jejich tým, a přicházejícími a odcházejícími hosty jsou celebrity (Peter Sellers!) a členové rodin. Sledovat tu tryskající tvůrčí energii je čirá radost. Když McCartney z doslova ničeho vykřesá nesmrtelné „Get Back“ a vy máte možnost sledovat zrod písně od prvních akordů až po finální podobu, jednoduše musíte smeknout. V další chvíli pak Lennon blbne, dělá obličeje a do toho jenom tak v rámci rozcvičování celá kapela zpívá různé provařené fláky – protože tyhle kluky to pořád hrozně baví a hudba je pro ně „alfa omega“ (a shodou okolností zdrojem obživy). Nakonec dojde i na určité tenze – ale není to nic dramatického, snaží se to řešit, protože jim záleží jeden na druhém a vždycky „v tom byli spolu“. Ten pocit vzájemné sounáležitosti, kus společného osudu, byl pro mě asi zdaleka nejdůležitější. Nesledoval jsem firmu na hity, ale čtyři chlapy, co díky svému nesmírnému talentu dali světu pořádný žvanec hudební historie (včetně pro mě niky nepřekonaného živého vystoupení na střeše Apple Studio v Londýně, jehož záznam jsem viděl jako kluk, a už to ve mně zůstalo). A pokud jsem si to užil já – jako člověk, co neumí zpívat, ani na cokoliv hrát – nedokážu si představit, co musí prožívat ti, co hudbu dělají. Ti musí explodovat. ()
Samolibá, egoistická mrdka Pavlík naprudko bosinguje, pokorná subinka Jirka mu u toho nepokrytě strká nagelovanou hlavu do prdele, houbař Jeník jen tak tiše levituje třicet čísel nad zemí a dává okázale najevo, jak má bohorovně v piči, a intelektuál každým coulem, Ringo, sem tam něco lopatisticky zahuhňá v cocotney dialektu a jinak tupě upírá mongoloidní pohled v dál a pekelně se soustředí, aby náhodou neminul ty své dva tolik komplikované hrnce při brutálně složitém valčíkovém rytmu. Opodál prkenně sedí a strnulé čumí odporná a řádně pošahaná džaponská sukuba, pozemská Golgota a dobrovolné mučednické pokání toho chudáka dobráka koksovatelného Broukježíše s mesiášským komplexem, která se tam dostala na základě láskyplné prosby „Já chci být taky v televizi, ty mastňácká kundo!“, přičemž ubohý Jeník, nedbaje na moudrou radu Panny Marie ze své nejznámější plísně, nechtěl zase měsíc žrát polívku ze čtverzubců a mít obden propíchané koule jehlovými podpatky. To prostě není Ono. A tak kluci sedí, plácají pičoviny, přemýšlejí u džemování svých tříakordových cajdáků, který tradicionál ještě nevyloupili, a jaký přitrouble účelový rým na slova love, freedom a seržant Pepř dosud nepoužili. V rozumné míře by to možná bylo bývalo milé retro a zajímavý pohled na odvrácenou stranu broučí prdele. Jenže Ono to v přesně tomto duchu trvá naprosto nehumánních 6 hodin!!! A to by obrostla mechem a chcípla nudou snad i ta nejzarytější a nejfanatičtější šedesátková grupí. ()
Revoluční dokument, jemuž se nic z minulosti nepodobá, a je vysoce pravděpodobné, že co do hloubky, rozsahu a významu jej dlouho (pokud vůbec někdy) nic nepřekoná. A pokud si někdo stěžuje na délku, nechápe, co se tady doopravdy děje. Obávám se, že v krátkém komentáři není možné v úplnosti vystihnout, v čem je tento observační dokument tak unikátní, nicméně pokusím se alespoň heslovitě vyzdvihnout základní témata, z nichž mnohá budou jistě zajímavá i pro ty, kteří o The Beatles neví vůbec nic.___ 1. Jacksonovi se konečně podařilo rozbít desítky let tradovaný mýtus o rozpadu skupiny (a definitivně "očistit" Yoko Ono). Řečeno s nadsázkou: Po tomto dokumentu už se na propagátory onoho mýtu můžeme dívat svrchu jako na "popírače"... Příběh o tísnivé atmosféře a rozhádanosti, kterou eskaluje neustálá přítomnost malé černovlasé Japonky, je už zkrátka neudržitelný. Ve skutečnosti vidíme dospělé muže na prahu třicítky, jejichž vztahy jsou přátelské a u nichž lze pozorovat pochopitelné zrání a posun v životních prioritách, ale rozhodně ne ve smyslu destrukce značky The Beatles. Lze u nich cítit profesní frustraci, tvůrčí krizi a nejistotu ohledně dalšího směřování po smrti Briana Epsteina, nicméně Yoko do atmosféry oněch lednových dnů roku 1969 vnáší oproti zažitému mýtu pozitivní prvek (negativitou občas do jisté míry srší stále-ještě-dětinský Harrison).___ 2. V osmihodinovém sestřihu (!) máme možnost sledovat detailní anatomii tvůrčího procesu. V některých případech (píseň Get Back) dokonce od okamžiku vzniku prvního nápadu, přes postupný vývoj (včetně slepých uliček) melodií, harmonií, textu apod., až po zkoušení písně včetně pořízení finální nahrávky. To je unikátní samo o sobě, zvláště pokud jde o hit toho největšího kalibru.___ 3. Tomu, kdo zná osmdesátiminutový dokument Let It Be z roku 1970, který vychází ze stejného materiálu, Jacksonův dokument až brutálním způsobem odhaluje manipulativní potenciál střihu. Vyznění finálního díla pod vedením Michaela Lindsay-Hogga je naprosto odlišné od toho, které nám po padesáti letech předložil Peter Jackson. Film Let It Be lze považovat za jeden ze základních kamenů onoho mýtu a my teď zcela zřetelně vidíme proč...___ 4. Jackson ukazuje členy Beatles jako lidi z masa a kostí; neodděluje jejich uměleckou stránku od jiných. Vidíme jejich spontánnost, přemýšlivost, zaujetí, tvořivost... Vidíme jejich schopnost reflexe, jak se vnímají navzájem nebo jak je vnímá okolí. Přímo vizionářsky vyzní McCartneyho hláška, kterou během jednoho klábosení pronese, když jsou zrovna John s Yoko pryč: "Za 50 let se bude říkat, že se Beatles rozpadli kvůli tomu, že tu s náma Yoko seděla na zesilovačích..." Význam té věty samotné se také dá interpretovat různě (viz bod. 3), ale právě kontext, situace a nálada, během nichž byla ta věta pronesena, jsou významotvorné (a to je jeden z důvodů, proč je ta délka dokumentu podstatná). Btw. veselé jamování, během něhož Yoko kvílí a Paul ji doprovází na bicí, je jeden z nejkouzelnějších okamžiků, které zpochybňují onen zažitý mýtus o jejich vzájemné nevraživosti.___ 5. Jackson se rozhodl zprostředkovat divákovi běžnou rutinu i hluché neproduktivní okamžiky. A bylo to chytré rozhodnutí. Jde proti obecnému trendu dnešní doby vyhýbat se rutině a nudě, vše urychlovat, lakovat vše narůžovo a vyvolávat iluze.... Právě tahle rutina způsobuje, že je osmihodinový dokument tak vtahující. Tvůrčí proces je odlehčen jednoduchými vtípky (Ringo: "I've farted. I thought I've just let you know."; George Martin: "Thank you."), kouzelnými rodinnými okamžiky (stydlivá Heather), diskuzemi o různých událostech, čtením bulvárních článků o sobě samých..., občas se na něco/někoho čeká, po x-té se zkouší jedna a táž skladba nebo se prostě jen tak blbne... Máme pocit, že jsme tam s nimi. Blíž už jim být bohužel nemůžeme.___ 6. V jedné z vrstev dokument nenásilně připomíná, jak se některé narativy ve společnosti neustále vrací: V jedné fázi vzniku Get Back slyšíme poněkud jiný text, než ten o sladké Lorettě Martin, na který jsme zvyklí. Namísto něho slyšíme rasistická slova o Pakistáncích, kteří berou lidem práci, čímž Paul sarkasticky narážel na (tehdy nedávný) projev konzervativního politika Enocha Powella, kritika členství Velké Británie v Evropské Unii a zapáleného bojovníka proti migraci. Povědomé...___ Dalo by se pokračovat. To cut the long story short: Je to celé fascinující a jako spokojený fanoušek žádám 60-hodinový director's cut..! () (menej) (viac)
Panu Jacksonovi se v tomto monstrózním projektu podařilo rozbít mýtus o nefungující kapele, za což si zaslouží velkou úctu. "Kapela v rozkladu" by totiž stěží dokázala hýřit kreativitou a nahrát za tak krátkou dobu zárodky legendárních alb "Let It Be" a "Abbey Road", což původní film záměrně upozadil pro bulvární exkluzivitu. ()
Pro každého beatlofila osmihodinová extáze (8 hodin? Nebylo těch natočených materiálů na 60 hodin? Kde je ten zbytek?!), vhled, jak to tenkrát, při natáčení filmu a desky vypadalo. Škoda, že se oboje týká dost možná nejslabšího alba v diskografii nejlepší kapely ever. Ale pořád je to nejhorší album v diskografii Nejlepší kapely ever, takže... (No, být kamery při natáčení takového Revolveru, White Alba nebo samozřejmě i toho Sgt. Peppera... wow wow wow). Jak už tu určitě zaznělo vícekrát, je fajn, že nám, fanouškům, Peter Jackson potvrdil, že ta atmosféra tenkrát nebyla až tak napnutá, jak se nám někteří životopisci snažili namluvit, přeci jen dokázali Brouci po Let it Be ještě natočit jednu ze svých nejlepších placek- Abbey Road. Sypat se to začalo až o něco později. Co mi ještě tento dlouhý dokument dal? Miluju Paula i Johna, ale kapelu bych s nima mít nechtěl (chudák George). Naopak s kým bych desku natáčel moc rád, je/byl George Martin. Jsem nadšen, vidět tyhle čtyři legendy při tom, co jim bylo tak přirozené, dívat se jim pod prsty, vidět, jak se natáčela ta která pecka, kterou jsem slyšel už aspoň tisíckrát... Zkrátka i když je, jak už jsem psal, Let it Be nejméně povedenou deskou Beatles (kterou posléze ještě víc pokazil Phil Spector, pokud můžete, vždycky dejte přednost vydání Let it Be... Naked), přestože je vidět, že už zdaleka nebyli tou semknutou jednotkou (George už je myšlenkami na sólové dráze, Paul nenaplňuje své ambice a John... je myšlenkami kdo ví kde), pořád jsou to kurva The Beatles! (Btw ta Yoko Ono, samozvaná nedoceněná avantgardní umělkyně, ale měla taaak moooc volného času...). ()
Galéria (6)
Zaujímavosti (3)
- Zároveň s tímto seriálem vyšla i stejnojmenná kniha s přepisem dialogů a s fotografiemi z natáčení – přímo ze záznamu nebo nafocené Lindou McCartney a Ethanem Russellem. Kniha je i v českém překladu. (Murina)
Reklama