Soukromá vichřice

Do revoluce mohla témata vyčtená z Párala přinášet cosi nového, ale po tom, co byl jako autor zdiskreditován Playgirls a Milenci & Vrahy, nelze k němu mít důvěru. Touto optikou bych bývala byla čekala eventuálně příjemné překvapení. Nicméně, radost je pohledět jen na výkon Kolářové. A čistě pro zajímavost je dobré zaznamenat trojici cameí Menzela, Neckáře a Bohdalové. Tento fenomén se jinak v českém filmu příliš nepěstoval. (31.03.2011)

Při sledování filmu člověka napadá, kolik pracovních úrazů byla ve skutečnosti vražda, provedena někým šikovnějším než Lanďákem? Samozřejmě to platí zejména pro minulost, né pro dnešní dobu, kdy dochází k proměně struktury HDP, který je tvořen čím dál tím víc nehmotnými službami. Ač se to zdá k nevíře, železným hákem v továrně se totiž zabíjí líp než prezentací v powerpointu. Landovský to měl lehký, vzal výše zmíněný hák a šel na věc, co maj dělat chudáci paroháči v dnešních kancelářích? V době, kdy se používaly šanony, to ještě šlo, ona taková složka spadlá z posledního patra vysokého regálu udělá své, ale co dnes, zkuste někoho zabít fleškou, byť by měla třeba i dva terrabajty! Z jaký výšky by musela spadnout, aby se docílilo stejného efektu jako se šanonem, o háku nemluvě! Leda ji na svůdníka shodit z posledního patra nějakého kilometrového mrakodrapu, ovšem nevím nevím, vzhledem k měnícím se větrům by to od vražděného vyžadovalo značnou dávku aktivní kooperace, pružné manévrování podle odhadovaného místa dopadu, což si zrovna nejsem jistý, jestli by k ní byl ochoten. Nehledě na to, že jen málokterá česká společnost bude platit zaměstnancům školení v Dubaji. Proto se dnes musí vymýšlet jiné způsoby. Třeba takový zaměstnavatel to má celkem lehký, když se chce zbavit zaměstnance. Zavalení prací již nefunguje, zaměstnancovi je to většinou buřt, žíly mu to netrhá, pojede si dál nevzrušeně ve svém tempíčku. Proto je lepší použít prostředek z opačné, kladné strany spektra. Zkrátka zaměstnanci, který je zvyklý na prémie tak maximálně ve formě bonboniéry k padesátinám (firmy, ne jeho! k jeho padesátinám dostane coby bonus výpověď, samozřejmě), poslat na účet najednou třeba milión. Z toho klepne radostí i člověku s nervy jak špagáty. Na oko to vypadá, že to společnost vyjde draho, ale není to pravda, samozřejmě si ty prachy vyreklamuje od příbuzných s tím, že šlo o omyl. (22.12.2015)

Vynikající adaptace románu Vladimíra Párala. Tradiční Páralův manželský a milenecký vzorec, tradiční místo bohapusté severočeské chemičky, maloměšťácké hodnoty i způsob života, zkoumání života i jeho banality a především analýza vztahů - to postižení partnerského stereotypu je asi nejcennější devizou Soukromé vichřice. Bočan toho dociluje opakováním sekvencí určitých scén a stejně jako Páral v literární předloze pomocí jazyka - cyklickým opakováním určitých slov a vět. Film i kniha najednu stranou slouží jako hodně nepříjemná sonda do šedi a marasmu komunistického Československa uprostřed bezčasí 60. let, na druhou stranu má ale svůj silný nadčasový rozměr právě postižením stereotypu manželského i partnerského života a exponováním jednotlivých lidských typů (muž v manažerské pozici v krizi středního věku, postava Bohunky, kterou bychom dnes mohli označit módním termínem ,,zlatokopka" atd.). Osobně se rád dívám na staré české filmy mimo jiné i kvůli tomu, že je v nich zachycena realita dané doby, to jak vypadala města, vesnice, lidé, vozový park, infrastruktura a to mi právě černobílý film Hynka Bočana splňuje bezezbytku - navíc fakt, že jde vlastně o reflexi právě se rodícího konzumní společnosti, jejíž zárodky můžeme v chování postav pozorovat, takový prematerialismus před svou zlatou érou v normalizačních 70. letech. PS: Živelnost i zemitost herectví Pavla Landovského je opravdu fascinující... (03.01.2013)

I já jsem byl ze začátku zmaten ze struktury vyprávění, ale postupně mě ten kolotoč partnerské i společenské nudy, všudypřítomná šeď a vynikající herci začali bavit. Párala jsem nikdy nijak zvlášť neprožíval, tahle adaptace se ovšem povedla enormně. Další z mých restů klasických českých filmů, který jsem měl vidět už dávno. 90%. (23.08.2022)

Místy poměrně groteskní film s kouzelným Landovským o životních stereotypech, ze kterých není v socialistickém Československu úniku... Pro starší manželský pár je oním stereotypem každonedělní kuře na paprice či karetní sešlost s přáteli, pro mladou dvojici zas sobotní sex. Ani částečná "výměna" partnerů však stereotyp ze života dotyčných úplně neodbourá, resp. jen na chvilku. Vystřízlivění v podobě uvědomění, že onen nový stereotyp je vlastně ještě horší než ten původní, pak nakonec vede k dobrovolném návratu do zarytých kolejí.... Ona totiž taková "zlatá klícka" má pro některé lidi své zjevné kouzlo.... Ať už v ní vyhrává Smetanovo "Proč bychom se netěšili" nebo Neckářova "Lékořice". (26.01.2020)