Soukromá vichřice

Z filmu jsem si odnesl dva poznatky, a to, že Pavel Landovský přes to jakým nerudným, nesnesitelným hulvátem je, opravdu umí zahrát sympaťáka, sic svérázného, ale stále sympaťáka, a že život v reálném socialismu šedesátých let na maloměstě byl stereotypem nasáklý, tudíž k znudění, přesto s mírou půvabu a kouzla sobě vlastního, které láká zakusit si jej na vlastní kůži, alespoň na den, zda-li se tedy dá věřit panu Páralovi, pokud ne, nevadí, poděkování autorovi za podmaňující exkurs do života "vobyčejného" českýho partnerství sluší... 75% (03.01.2014)

Je tam dost vtipných momentů, ale především znepokojivých stereotypů. Dost mě žralo to uplatňování stejných rituálů v intimnostech s různými partnery, jako by se nechumelilo; kéž by tomu tak ve skutečnosti nebylo. Jinak Neckářova "Lékořice" byla tehdy dost aktuální – vyšla 1966, rok nato vyšel Páralův román a ještě téhož roku byl zfilmován do této podoby. (04.11.2022)

Přes své slídění po Landovskýho raných rolích, pro který mám slabost, jsem se dopracoval i k Soukromý vichřici a byl ochotnej snést i skutečnost, že je tam v titulní roli Kolářová. Začátek byl taková ta klasická přednormalizační nuda, herci se chovají jako debilové, zažívají nějaký milostný podivnosti a hlavně unyle trpěj v práci ve fabrice. Když jsem si uvědomil, že je to chemička, v hlavě mi zaznělo zděšené: "O můj Bože, to je PÁRAL!" Vzpomněl jsem si, jak jsem četl z donucení nějaký jeho knihy na gymplu, jak jsem z toho byl zhnusenej, protože kromě nekonečný nudy v chemičce a typický bolševický šedi jeho knížky pravidelně přinášely už jen různý sexuálně zabarvený nechutnosti a nedorozumění. Všechny byly na jedno brďo a dokonale zaměnitelný. Soukromá vichřice je toho dokonalým odrazem, tak jsem jí znechuceně vypnul a šel si vypláchnout oči octem. (18.02.2013)

„Ahoj Stando, už máte vrata u garáže?“ Z určitého úhlu pohledu jde vlastně o strašně smutný film. Dobová ubíjející realita, pořád to stejné, opakující se, bez větší naděje na změnu. Jenže přesně v tom zároveň tkví největší přednost filmu. Rutina dějová i dialogová, ať už jde o hlášení šéfovi, ujíždějící tramvaj, romantický pár, flákače na stavbě, Proč bychom se netěšili jako signál k sexu, debaty u karet a mnoho dalších po chvíli divákovi známých jevů, dokáže solidně rozesmát. Jakože to, co film ukazuje, je směšné, úsměvné, trapné a hořké zároveň (v pozitivním slova smyslu). Namátkou mě také hodně pobavily „originální“ milostné řeči svůdníka, hospodská konverzace Lohniského a Landovského, krásná scéna s detolem či žárlivec a jeho zabijácké pokusy. A jak se dokáže po projetí tramvaje a následné nehodě každodenní rutina na chvíli zbořit, aby se postupně zas navrátila k normálu, ukazuje film výtečně. I když možná až zbytečně důkladně, postupem času to až otupuje. Proto „jen“ ty slušné 4*. „Co bude k večeři?“ - „No přece buřtovej guláš!“ (15.02.2017)

Na gymplu nám profesor češtiny vyprávěl o Páralovi natolik sugestivně, že jsem ho vyloženě obával rozečíst, neb jsem s v té době zabýval tématy stereotypu a šedi "vědecky" a panovala důvodná obava, že to těžce ponesu. Nyní zocelen životem již sice nemám na četbu čas a když, tak ne na seznamování s Páralem, ale byl jsem ready natrefit na tenhle biják v bedně. A výsledek ? Skutečně vynikající dílo, které je aktuální dodnes, byť glosuje dobu dávno minulou. Oni holt nedělní kuřata na paprice a banalita lidského žití (i přes různá vybičování se) nejsou jen otázkou totality, i když v ní nabývaly ještě více zrůdných rozměrů. Celá ta deprese je zde ale navíc protkána nebetyčnou srandou, které samozřejmě vévodí žárlivý Lanďák a výsledný mix dosahuje až ke kvalitám podobně obousečných Homolkových. A Ústí n. L. taky potěšilo. (30.05.2009)