Alice tu už nebýva

Film nám ukazuje těžký život ženy. Je to určitá obžaloba mužů - manželů. Jsou dominantní, žena je doma a musí poslouchat. Vše je o výchově, pokud v takovém modelu vidíme ideál života. Ale je to výhradně mužský egoistický svět, který nás živí. Krásný příběh, jak se zlomená žena s malým dítětem postaví zpět na nohy a nakonec najde i pravou lásku. Alice (výborná Ellen Burstyn) nikdy neměla štěstí na muže, ale po smrti jejího manžela se musí začít starat sama o sebe a svého malého synka. Cestou naráží na další muže, ale ti ji od mužského pokolení odrazují svou brutalitou a neschopností respektovat ženy jako partnerky více a více. Nádherné drama se zřejmě potřebným happyendem, aby naděje stále zůstávala. (15.06.2009)

Námětově trochu odlišný, stylisticky ale stále ten "stejný" Scorsese. Již úvodními titulky a první scénou ukazuje svou režijní brilantnost, kdy krátkou zmínkou dětství hlavní hrdinky Alice upomíná na klasická 40. léta a jejich uzavřenou formu (formát 4:3), aby pak skokem do 70. let a kamerovou jízdou na domy v Socorru za zvuku All the Way from Memphis od MOTT THE HOOPLE připomněl totální obrat do formy otevřené. Jako v předešlých Scorseseho filmech i zde hraje dominantní roli právě hudební soundtrack, což je ještě umocněno tím, že pro hlavní hrdinku je muzika téměř jediným možným živobytím. Scorsese využívá hudebního podkladu jako důležitého charakteristického prvku oné doby. A tak můžete po několika letech od zhlédnutí zapomenout na dokonalost jednotlivých technických parametrů, stylistickou opojnost či obsahovou mnohovrstevnatost, v hlavě vám ale budou stále znít songy jako The Plea od CHANTELES (Kdo to klepe na moje dveře), Jumpin' Jack Flash od ROLLING STONES (Špinavé ulice) nebo již zmíněný All the Way from Memphis od MOTT THE HOOPLE. (13.02.2011)

Ten film odhaluje mnoho pravd a je v určitých chvílích až nepříjemně realistický. Pozitivní je, že s postav necítíte (s výjimkou Krise Kristoffersona) žádnou příznačnou superhrdinskost, typický otisk amerických filmů. Dokonce bych řekl, že postava Ellen Burstyn krom sympatií a soucitu v divákovi nahlodá i silné nepochopení. A to je další plus. Přes to všechno mě tohle citlivé vyprávění od mistra jiných oborů Martina Scorseseho nechytlo až do takové míry. Film se mi smrsknul do silně působících jednotlivin, které vždy po chvilce odezněly a jelo se po podobných kolejích dál. Snad to tak má být a snad je to odpozorované s reálného života, ale mě spíš baví fígly aneb Čardoěj ze země Oz, případně ostré dialogy ve scénáři. A ke konci jich ubývalo s příchodem Kristoffersona. On má zřetelně charakterizovat jisté upřímné lano pro Alice. Jenže na konci filmu a po všech těch peripetiích jsem už skoro jako ona. Tomu kovbojovi se zdráhám uvěřit... P.S - Jodie Foster jede jako nikdy. (03.07.2010)

Ocenění: Oscar - hlavní herečka (E. Burstyn); nominace: vedlejší herečka (D. Ladd), původní scénář BAFTA - herečka (E. Burstyn), film, scénář, vedlejší herečka (D. Ladd) MFF Cannes - nominace na Zlatou palmu. .... Scénář : Robert Getchell. Kamera : Kent L. Wakeford. Hudba : Richard LaSalle. Hrají : Ellen Burstyn jako Alice Hyattová. (23.05.2011)

Scorseseho film o ženě, se kterou si osud nepěkně pohrává, je rozhodně z režisérského hlediska velice dobře zpracován, herecké výkony jsou také velmi dobré - představitelka hlavní role Ellen Burstyn je výborná, v menších rolích mě pobavil magor Harvey Keitel a mladičká gaunerka Jodie Foster. Ovšem co je to všechno platné, když na mě tento příběh nijak zvlášť nezapůsobil. Přispělo k tomu asi několik věcí, které mi ve filmu vadily - neustálé opakování chyb hlavní hrdinky (zřejmě nezná přísloví "nevstoupíš dvakrát do jedné řeky") a taky ten její spratek - hned bych mu dal tečku! Závěrem musím rozhodně ocenit skvělý výběr hudby - ta do filmu výborně zapadla! (22.08.2011)