Kráľ komédie

Nedoceněný, asi až moc jiný... Jízlivý snímek byl ze strany Martina Scorseseho v jistém směru hazardní podnik. Přiměl ho představit jinou podobu „špinavých ulic“ (špína není na ulici, kde se lidé ušpiní, neboť lidé ulici špiní) a pokaždé výrazný projev Roberta De Nira vést do vyloženě sebeshazujících poloh. Jeho Pupkin není odporný charakter v autoritářském významu toho slova, daleko spíše zoufalcem, u kterého provokuje hlavně neústupná tupost, s jakou prosazuje velikášské záměry. Scorsese podřídil vizuální stránku odlehčené stylizaci první poloviny, v níž průběh do té doby jednoznačné zápletky s přemírou dialogů nedovoluje ani pro autora tak typické hudební výplně. Experimenty však neopouští, kupříkladu Pupkinovo nacvičování výstupu zamrazí čistě subjektivním vstupem do jinak neuchopitelné mysli. Důležitý je moment Pupkinových objektivně prezentovaných představ, ukazujících se vzápětí jako liché (tj. subjektivní, zase tato hra). Souvisí to s náhlým přechodem do ještě vyhrocenější druhé poloviny, vystavující stále se rozšiřující konglomerát pokleslé zábavy na tak trapný odiv, že se té trapnosti nejde nesmát. To už nejsou toliko média, hvězdy a idoly, čili tvůrci, ale také konzumenti. Zásadní je divácký přístup – vcelku nečekaný závěr vychází s posedlosti kultem hvězd v určité míře. Nadto předestírá, jak laxní je v životě posuzování určitých lidí (ve filmu postav) na základě útržků a prvotních dojmů, vyplívajících zde s autorem předložených událostí. Divák má vlastně přejímat směrem k Pupkinovi rétoriku velkých šéfů obrazovky a mistrovství Scorseseho spočívá v několikerém přehazování „objektivního“ přístupu. Moc se mi líbí ono vrstvení, ve světě televize, kde vítězí okamžik, není vůbec nemístné. (01.12.2011)

Pre mňa film, v ktorom som naplno docenil spoluprácu Scorsese-De Niro a jedna z najzábavnejších komédií, aké som kedy videl. Pupkinova neodbytnosť je neodolatelná, De Niro má výrazný komediálny talent, ktorý bohužial pri komédiách typu Analyzuj a Foter je lotor vobec nezužitkoval. Film je v dnešnom nášupe reality show a ich non-brain superstars maximálne aktuálny. V mojom rebríčku jeden z Kráľov komédie. (26.09.2007)

Nemůžu si pomoct, ale mě tenhle film naprosto dostal. Robert De Niro zde ukazuje, že nemusí hrát jen agresivně vyšinuté postavy, ale skutečného krále komedie. Ta role je dokonalá, především v tom, že nikdy neztrácí svoje kouzlo. Nikdy nedojde k nějakému skutečně agresivnímu výlevu, ale pořád mu zůstává úsměv. Skvělý kontrast mezi ním a Jerrym Lewisem. Skvěle fungující film s výbornou pointou. Proč nebýt trochu nereálný, když je to podáno v tomhle podivně komediálním duchu. Rupert Pupkin je vyšinutec, který se vám dostane pod kůži. (30.10.2013)

Po všech těch zde rozboruplných komentářích snad už ani nemá cenu přikládat další potlesk do ohně... ;-) . . . Tak snad jen jednu zásadní citaci z filmu: "...Lepší být král na jednu noc, než blbec na celý život..." (R. Pupkin :-) . . . Líp snad ani tenhle příběh - potažmo film - potažmo...(???) nešlo vystihnout... Tak tedy potlesk Rupertu Pupkinovi!... :--D . . . Tak tedy potlesk Robertu de Niro!! ;--) . . . P O T L E S K . . . ! ! ! - - - - - (Poprvé viděno někdy před lety na ČT, znovu pak 26.8.2008 na ČT2, komentář zde jako mnohý - 26.8.2008) (26.08.2008)

Martin Scorsese ve svých filmech většinou ukazuje nezáviděníhodný osud člověka, který převyšuje své okolí a potýká se s problémy vlastní seberealizace a smyslu svého konání (Zuřící býk, Poslední pokušení Krista). Podobně rád Forman vypráví o géniích nepochopených svým okolím (Amadeus, Muž na měsíci). Kam se ale poděl příběh mnohem častější, obyčejnější a nám všem mnohem bližší? Kam se poděl příběh nenadaného, ale zoufale o svém talentu nepochybujícího, individua, které by hrozně rádo dostoupalo svých vysněných výšin? Napadá mě snad jen Čapkův Život a dílo skladatele Foltýna. No, pochopitelně. Režiséři samozřejmě točí o tom, co je zajímá, trápí, a k čemu mají blízko. A kdyby jim skutečně scházel talent, nikdy bychom se s jejich díly nesetkali, anebo pokud jim talent opravdu chybí a oni se nějakým omylem dostali až za kameru, zase si tento nedostatek rozhodně neuvědomí a ani je nenapadne, aby se něčím takovým zabývali. Proto jsem s nadšením přivítal Krále komedie, když jsem vycítil, že by mohl tento problém řešit (Přece jenom myslím, že jsem dosáhl sebeuvědomění alespoň na úrovni Gavrily Ardalionoviče). Scorsese si však ze mě a z podobných průměrných nýmandů škaredě vystřelil a ukázal, že když ne komik, alespoň psychopat může být každý. Stokrát mu za to hanba!!! (25.12.2004)