New York, New York

Povedal by som, že Letec (2004) z New York New York čerpá mnoho. Napríklad dynamiku, spôsob ostrakizovania hlavnej postavy a jeho perfekcionistického sebazaprenia po základných a materiálnych potrebách. Inak je ale silne nezávislý feelingovo, a to hlavne, nízkorozpočtovo ladený, čím vzdáva hold žánru a dejinám kinematografie (a ukazuje, akú znamenitú vášeň u autora umenie vzbudzuje). Nabáda na to, s akým zanietením a odovzdaním svojho maxima sa dá dosiahnuť kvalitný osobnostný profil vychádzajúci z auto-biografických prvkov bez nutkajúceho prikrášľovania a so silnou dávkou mrazivej irónie. Priebeh filmu až vedecky stupňuje únavu života a zabehnutie významovosti zabehnutých stereotypov a detronizáciu stúpajúcej slávy na postupný duchovný rozklad. Hudobné čísla sú precítené a pôsobia medzi spomínaných konfliktami ako akási nárazníková zóna, ktorou sa čiastočne darí problémy hasiť a naopak, vyostrovať. V celku príjemné prekvapenie pre milovníkov režisérovej tvorby a úctyhodným nenápadným prierezom medzi jeho dvoma najslávnejšími filmami. (12.03.2016)

Můj nejoblíbenější film dvojice Scorsese - de Niro. Jeden z hlavních kladů filmu vidím v tom, že se de Niro naučil skvěle "hrát" hráče na saxofon, to se málokdy vidí, ve většině filmů jsou záběry herce hrajícího na nástroj opravdu k pláči. Klobouk dolů před de Nirovým výkonem!!! Člověk by nevěřil, že na to před tím nehrál. Film má spád, vtip, spoustu skvělé hudby, Lizu Minelli jako herečku sice moc nemusím, ale i ta je dobrá. Podle mě skvělý pohled do života jazzového muzikanta. (08.01.2007)

Retro "novohollywoodske" iskrenie páriku Evans/Doyle v službách muzikantského "showbizu" je (aj vďaka zohratosti ústrednej dvojice) nesmierne nestrojené a veru (až doteraz) nedocenené. Pozornosť sa obracia predovšetkým k muzikálovým číslam, ktoré hlavne v druhej polovici vystupujú do popredia a svojím obstojným prevedením im Martyho poklona určite prináleží. Lenže mne imponuje hlavne počiatočný vývin a neskorší nesúlad onoho zauzleného pomeru dvoch talentovaných umelcov rozbiehajúcich nádejnú kariéru. Nebolo im súdené byť spolu, ale aj tak si dokázali zachovať vlastnú tvár, rešpektovať jeden druhého a nakoniec si priznať, že tadiaľto cesta nevedie. Trefná štúdia málokedy trvácnych, tzv. "zamestnaneckých lások" (nezáujem, zblíženie, vzťah, dieťa, rozpor, rozchod) pri ktorých (skôr či neskôr) práca predčí city. Napadajú mi len 2 vady-kvôli iným spektáklom nepriaznivé nasadenie do kinodistribúcie a z toho vyplývajúce väčšinové odignorovanie návštevníkmi kín+akási tu neprimeraná rozvláčnosť slepo prosperujúca na úkor ešte dôslednejšieho prepracovania patálií Francine a Jimmyho, ale inak je "New York, New York" bezoblačnou ukážkou perfekcionistického remesla pána s veľkým S. P.S. Jazzové formácie a ich saxíky sú honosné... (03.11.2011)

Veľké sklamanie. Liza Minnelli je v tom nevinne, pretože na ňu som alergický. Martin Scorsese ma so svojou záľubou v uťahaných filmoch, pri sledovaní ktorých čakám na milosrdný koniec, tiež nesklamal. Jazz ani muzikály predvojnového ladenia neobľubujem. Ostáva môj obľúbený Robert DeNiro. Jeho postava sebastredného, konfliktogénneho hajzla je stvárnená výborne, ale mám za to, že patrí do iného žánru. Nejaké prednosti by som určite našiel, ale film ma striedavo nudil a rozčuľoval, takže dve hviezdičky sú akurát. (19.05.2010)

To jsem nevěděl, že tuhle blbost natočil Scorsese. Ale co se dá dělat, chtěl jsem tomu dát šanci. Teď ale vím, že zbytečně a doufám, že Scorsese už nikdy po muzikálu nesáhne. Obdivovat musím De Nirovu hru na saxofon, která je vážně uvěřitelná... ale jeho postava sobeckýho psychouše safoxouše denirouše byla taková divná. Ale to asi měla. A teď k mému nejsilnějšímu zážitku. V sále se tančí, De Niro hledá babu na vojetí, slídí davem a pak najednou, viděno z dálky, strašnej vyhryz v davu! Ano, tvor nazvaný Liza Minnelli, naleze do své hlavní role a už se jí nezbavíme. Tancuje, zpívá a nelíbí se mi ani ten styl zpěvu, ani ty její tance, ani barva hlasu, ale hlavně, celá ona. Když zkombinuju její zjev a chování, dostanu kombinaci Zagorové, Hurvínka, kokršpaněla, Zelenkové, lenochoda Sida z Doby ledové, staré báby ve středním věku, Vincenta Schiavelliho a hnusu z popáleninovýho centra s parukou. Ty její vlasy byly kolikrát taky hrůza, jak kdyby byly vyrobený z psího ocasu a navlečený na drátěnou konstrukci. Jako hororová postava by prostě vyzněla líp. Ještě když se vrátím k hudbě, tak ty zpěvy stojí za prd a i ten chabej New York, New York (kterej jedinej má zapamatovatelnou melodii) nemá na verzi Franka Sinatry. Ale co se mi líbilo, tak ty jazzové a bluesové kousky (dokud se do toho nepřimíchal zpěv). Ze zpěvaček se mi jakž takž zamlouvala až ta černoška, na kterou se i dalo dívat, na rozdíl od těch bílejch mrch. No a konečně - bylo to celý hrozně dlouhý. Čím víc se blížil konec, tím to bylo delší, protože se tam najednou objevila hromada muzikálovejch a jinak trapnejch vystoupení, u kterejch jsem trpěl. Celé to je jak převzaté z broadwayských prken a ten děj je uplně o hovně. Už nemám víc chuť o tom psát. (03.05.2018)