Zúriaci býk

Tak tenhle biografický film zvládnul Scorsese na jedničku. Z celéhu snímku je cítit atmosféra Bronxu a De Nirův La Motta působí opravdu autenticky. La Motta není žádný chytrák, ale je to chlapák, který má svou hlavu a řeší vše po svém. Divák si neví rady, zda La Mottu brát jako kladného, či spíše záporného hrdinu a tento rozpor činí tento film netradiční a unikátní. (03.06.2005)

Mám být k tomuto bezpochyby kvalitnímu snímku přehnaně shovívavý anebo zbytečně kritický? Ani jedna možnost metamorfovaná do podoby hvězdiček ale zdaleka přesně nevyjádří můj zážitek z filmu. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou možnost. Možná to bude tím, že poslední dobou sleduji filmy s více procenty a jsem tak zmlsán, ale ačkoliv mě film bavil, zaujal a k La Mottovi jsem si vytvořil upřímnou sympatii, nakonec mi vychází počin, po jehož skončení jsem měl prázdno v ústech. Ne ale proto, že bych měl nadšením otevřenou pusu a všechno mi postupně vykapalo do klína. Čekal jsem nějakou pointu, vrchol, něco. Jasně, že je to podle skutečnosti a tvůrci si nemohou jen tak cokoliv vycucat z prstu. O důvod víc, proč být k filmům s nálepkou: "Podle skutečné události" rezervovaný. K samotným zápasům a tréninku mám také svůj názor. Místy mi přišly parádně reálné a bezvadně nahrané a zahrané, často z toho však byl podfuk hodně cítit (klasické uhýbání těsně před ránou). Jinak to byl ale opravdu dobrý film, přesně na 70 procent s několika velmi dobrými záběry (především v ringu) a hereckými výkony (mimo Roberta byla hodně dobrá i Moriarty), ale jak jsme se s rodinnou shodli, podobně kvalitních životopisných filmů je hodně. (05.01.2007)

Scorseseho mistrovské dílo se všemi klady i zápory, které tahle kategorie přináší. Tak nějak totiž věřím, že právě kvůli svému stylu bude tenhle film naprosto nezkousnutelný pro 95% bežných televizních diváků. Těch zbylých několik málo (řekněme) "vyvolených" v něm ale objeví možná jeden z nejzásadnějších snímků filmové historie. Osobně se mi hodně často u filmů stává, že jsem z nich napoprvé úplně na větvi (dokonalý příklad Zelené míle), ale jak uplyne několik dnů, týdnů, měsíců, jejich kouzlo vyprchá. Pustím si je podruhé a je téměř pryč. Zuřící býk je film z přesně opačné kategorie, napoprvé mě nesebral tak, jak bych podle hodnocení čekala, ale po měsících, možná i letech ve mně zraje jako víno. Dodnes nemůžu zapomenout na tu úžasnou kameru snímající židli letící vzduchem, netradiční černobílé zpracování, krásný hlavní hudební motiv a hlavně brilantní herectví jistého muže jménem Robert De Niro, které v Zuřícím býkovi přesáhlo všechny limity a mohlo by být označováno za jedno z nejpůsobivějších v historii. Za sebe musím říct, že se Zuřící býk asi v nejbližších měsících do mých top 10 nejoblíbenějších filmů nedostane, přesto nevylučuji, že tam za pár let možná najde své čestné místo hned vedle Scorseseho Taxikáře, který možná není tím nejdokonaleji vybroušeným diamantem, přesto (či právě proto) je mi jaksi o něco málo bližší. (20.07.2008)

Scorsese podobně jako Tarkovskij nebo Coppola skutečně našel způsob, jak pracovat s „filmem“, jak ho doopravdy uchopit. ____ Výlučnost Zuřícího býka vidím hlavně v naprosto precizně natočených scénách. Scorsese se vyhýbá dvou událostem odehrávajícím se navzájem, nepoužívá dvě akce přes hloubi pole, nedělí plátno, neinformuje přes média (i ta TV je symbolicky rozbitá, nikoliv z důvodu poruchovosti televizních přijímačů, ale čistě jako odkaz na formální dominanty Scorseseho) a jen ve dvou případech sáhne po křížovém střihu. Jinak z 95% poctivě hněte jednotlivé scény, plastizuje je a inscenuje, dokud nejsou hotový. I souboje v ringu jsou motivovány více kompozičně než sportovně, viz práce kamery a procesy jednostranné subjektivizace a deformace vidění De Nira při zápasech. Je to všechno daný za prvé tím, jak u Scorseseho filmů vyjednává totální realita s totální stylizací. Je to krásný, ale skutečný to být nemůže, na to je to krásný až moc. A za druhé žánrotvorným estetismem Scorseseho - filmového spratka z Malibu generace -, kterým víceméně pomohl zachránit Hollywood na sklonku klasického období. ____ Rafinovaná rovnováha mezi tím, jak Scorsese nadržuje hlavní postavě homofobního mizogynika bez přátel, aby ji ihned záhy něco odepřel, a tak pořád dokola po celou stopáž, to zaujetí pro neschůdné a nesympatické činy je posledním prvkem k dokonalosti filmu. Nezatajuji, že se mě nějak bytostně dotkl. (20.08.2008)