Kto mi to klope na dvere?

Podobný film by dnes ani nemohl vzniknout. Otevřenost formy (originální práce se zvukovou stopou a hudebním podkladem), "nerespektování" a porušování základních postupů (narativní konstrukce, střihová skladba) a celková uvolněnost revolučních 60. let z filmu doslova sálá. Je krásné vidět, že ta největší Scorseseho díla mají základ v tomhle "malém", nicméně nesmírně svěžím a osobitém snímku. (09.02.2011)

Film o předsudcích vyvolaných výchovou. Do určité míry je to film proticírkevní, neboť její výchova je plná tabu, pokrytectví a falešné morálky. A pohled do života mladíků v italské čtvrti New Yorku, jejich bezstarostná zábava je střídána s milostnou zápletkou a láskou, která končí nepochopením, když se J. R. nedokáže smířit s tím, že jeho vyvolená (Zita Bethume) nedokáže smířit s tím, že byla v minulosti znásilněna a proto už není panna. Nikdy nebudeme vidět svět jako ten druhý, a porozumět mu je tak obtížné, když vidíme v první řadě sami sebe. (15.06.2009)

Odhlédnu-li od faktu, že Kdo to klepe na moje dveře režíroval bůh (který se očividně teprve zaučoval, ale je milé v historii Scorseseho hledat kořeny třebas Tarantina), takže spousta záběrů a střihových montáží je jednoduše božích, není to zase taková paráda. Lehce existenciální, generačně-výpovědní story by potřebovala výraznější příběh. Nebo alespoň nějaký příběh. Zkrátka takové cvičení na téma "hledání stylu". (23.07.2013)

Scorseseho debut s Harveyem Keitelem v hlavní roli, nutno dodat, že Keitelův hlavní hrdina je ještě větší kretén než De Niro ve Špinavých ulicích! Upachtěnej mladej smrad co se svejma italskejma kámošema rádobymafiánsky podvodničí (což ale není nikdy ukázáno, partičku mladíků vídáme pouze při slezinách v "jejich" baru nebo při jiných podobných "akcích") a především zevluje! A ač se občas snaží chovat jako dospělý slušný chlap, nakonec v něm vždy zvítězí ten nafoukanej drzej fracek, díky kterému ztratí jedinou osobu, která ho opravdu milovala! Scorsese se už ve svém debutu nezapře. Prostředí, chování postav, používaná muzika i celkové vyznění jasně usvědčí jeho rukopis, nicméně při svém debutu občas zabrousil do kapku experimentálnějších, intelektuálnějších vod! Jenže rozdíl mezi ním a jinými "intoušovkými" tvůrci je jednoznačný - Glauber Rocha nám ve filmu Diaz a Pastýř předvede scénu, ve které nám ukáže chlapa, kterej se válí v blátě, vyplazuje jazyk a do toho zní pořád dokola řehtání koní! Kdežto Scorsese nám předloží scénu, kde se Harvey Keitel válí v posteli s hromadou nahatých ženských, vyplazuje jazyk a do toho zní Doors! Už je vám to jasné? (11.10.2008)

Klidně lze říci, že tenhle černobílý film je jedním z nejzdařilejších filmařských debutů, předzvěst mmj. dalších skvělých Scorseseho >NewYorkských< filmů. Neumím si představit, co tomuto filmu lze čistě filmařsky vytknout, i téma filmu, ve spojení s tehdejšími šlágry (zvláště silná je erotická scéna podmalovaná skladbou The End od The Doors) je vlastně dodnes působivé a nadčasové. Jednoduchý příběh poněkud tupého mladého italoamerického gangstera(?), libujícího si v mudrování nad životem i filmy (v reálu však přežívajícího v pokryteckém lavírování mezi katolickou vírou, spojenou s odvěkými klišé italské rodiny a kamarádstvím s pochybnými kumpány a morálkou ulice), náhodně se seznámivšího s dívkou ze zcela jiných kulturních a společenských vrstev, jejichž vztah díky jejich životnímu usazení vlastně nemá od počátku šanci na úspěch a končí jako promarněná epizoda ze života... Resumé: Vynikající film, který ani po téměř čtyřiceti letech neztratil nic ze své poetiky sondy do života newyorksých grázlů s nezaujatým popisem jednoho bezvýchodného vztahu... A pak že v Americe nebyla >nová vlna< ;-) - - - P.S. A kdo tu přišel na to, že tenhle film je z roku 1969? :-) (05.02.2006)