Gladiátor

Oslava individuality v nefalšovaném sandálovém velkofilmu pod hlavičkou nezkrotného brita Ridleyho Scotta. Konečně jsem si mohl ozkoušet na vlastní kůži, jak asi před padesáti lety tehdejší diváci nevěřícně zírali na Ben Hura. Obdobně jsem vzhlížel i na Gladiátora. Ridley Scott natočil Biják s velký B aniž by se za to musel jakýmkoliv způsobem stydět. (09.01.2004)

Z pohledu historika - (Jen pro hnidopichy: Tento film mi byl promítnut na Dějepisné olympiádě! Neznám nic, co by se k této příležitosti hodilo méně. Marcus Aurelius: udušen Commodem! S něčím tak nesmyslným jsem se nesetkal ani v té nejlacinnější brožurce. Film se nám doslova vysmívá do tváře. Ať už svými vlastními provinciemi, nesmyslnými obyčeji nebo způsoby boje. Jedna věc mě ale vyděsila na nejvyšší možnou míru. Bohužel (či bohudík) jsem jej neviděl v originále, a proto nevím, zda se teď neobouvám pouze do diletantského dabingu. To, co mi celou dobu drásalo nervy, bylo oslovení ŠPANĚLI! Co to má znamenat? Samotný název Španělsko se začal používat až někdy po sjednocení Aragonie s Kastilií (po roce 1479). Tak co má toto jméno co pohledávat v období více než o tisíc let starším? Jsou snad všichni diváci tak pitomí?) Proti vizuální, hudební a koneckonců i herecké stránce filmu protestovat nemohu. (09.10.2004)

Ak sa povie historický veľkofilm, okamžite sa mi vybavia dva filmy. Braveheart a práve Gladiátor. Reálne historicky, vecne, fakticky ale aj po zábavovej stránke, zodpovedne prerozprávaný krásny príbeh. Ridleymu trošku menej vyšla psychologizácia postáv, no všetky ostatné faktory filmy zvládol na výbornú. Páčila sa mi najmä halucinogénna snovo-víziová predstava Maxima počas niektorých scén v priebehu filmu. 100%. (22.02.2007)

Ridley Scott vzkřísil hollywoodský "hstorický" velkofilm ve vším lesku... ve vší barevnosti, pompéznosti, schematičnosti, patosu, plytkosti. Stvořil dílo, které apeluje na divákovo oko, jakmile se však uchýlí k myšlenkám, připadal jsem si jak na nepovedené hodině "římské státnosti pro začátečníky" (nikdo mi nevymluví, že v jádru je Gladiátor naprostý nonsens). Jakmile se "děje", funguje Scottovo dílo brilantně, během dialogů však sklouzává do typické prázdné užvaněnosti a nebýt toho, jak mistrovsky svá schemátka naplnilo duo Crowe-Phoenix, zůstávalo by po Gladiátorovi sotvaco hodnotného. Ridley Scott mě svým přístupem hrubě zkalamal. Jeho režie je rutinní, profesorsky chladná, snad jen v bitevním sekvencích lze hovořit o svojském přístupu (byť roztřesená ruční kamera a "vynechávání" okének není mistrův vynález). Co mi na tomhle filmu chybí, je skutečný duch... neustále se žvaní o Římu, ale ten bohužel pro kvalitu snímku zůstává skutečně pouhým snem (vyrenderovaným pozadím). Proto dávám přednost ideám Williama Wallace či kapitána Nathana Algrena. Jejich boj má pro mě větší náboj nežli stokrát ohraná pomsta za smrt blízkých. Ridley Scott prostě rozehrál pompézní symfonii podle starých not. Je stejná jako hudba Hanse Zimmera – vzbuzuje žádané emoce, zní mohutně, heroicky... To je koneckonců to, co se od velkofilmu čeká, ne? Jenže já tvrdím, že to očekávané už tu bylo několikrát ztvárněno lépe, byť možná ne tak megalomansky. (02.10.2004)

„What we do in life echoes in eternity.“ Přimhuřte oči nad historickými nonsensy a oddejte se spektakulární žranici od prince filmového vizuálna (nesesaditelným králem je Stanley), která až na úplný závěr umě balancuje na hraně kýče. Při hudebním motivu „setkání s rodinou mezi klasy“ (Lyndhurst Orchestra & Lisa Gerrard - Now we are free) neukápne slza snad jen Vizigótovi. (29.08.2008)