Gladiátor

Gladiátor jako film se rozpadá dvou částí: do smrti Marca Aurelia a na první měsíce Commodovy vlády. Zatímco první naznačuje slušný historický pohled na konec éry antoninovské dynastie, druhá, odehrávající se v období, pro něž chybí dostatek věrohodných historických písemných pramenů, postupně na sebe nabírá zátěž hollywoodské filmové neřesti: efekt navenek, který skrývá pokleslý obsah. Je pravda, že mezi špatnými filmy tenhle patří k těm lepším. Ale jako důvod pro nadšení a okouzlení nabízí přece jen poněkud málo. (08.11.2008)

Tak tenhle film je doslova pastva pro oči! Po celou dobu svižně ubíhá, je nabitý akcí a ani na chvíli vás nenechá odtrhnout se od obrazovky. A pokud se někomu i tak zachce spát, dokonalá hudba Hanse Zimmera (kterou jsem poznala na první poslech) to prostě nedovolí. Dokonalé triky, kamera, záběry, ze kterých mi div netekly sliny.. jednoduše monumentální. A Crowe je mi hned o trochu sympatičtější. Ridley Scott si u mě po zpackaném Hannibalovi zase napravil reputaci. (27.12.2011)

Ridley Scott, toť převeliký stratég. Zatouží-li po Oscaru či množství peněz, hned přesně ví, kde třeba slevit ze standardů uměleckých, kam vstrčit patos ve formě nezdolného hrdinství a kam patos ve formě plačtivého dojetí. Prostinký příběh o pomstě a zradě koncipuje spíše jako rozvrh výletu po různých lokacích, v nichž se odehrávají souboje a které naplňují představu co největšího počtu lidí o nich. Afrika tak vypadá jako půl Řím a půl Arábie a ostatní místa jsou na tom nejinak. Postavy jsou od prvních okamžiků zařaditelné do škatulek dobro a zlo, protagonista neustále vykládá o své touze navrátit se k rodince, abychom pochopili, že když mu ji vybijou, tak se fakticky musí pomstít. Ba i jediný záběr, který zaváněl něčím netradičním - Maximovu snovou vizi - ke konci Ridley Scott poníží na tu nejkýčovitější touhu po domově. Tolik oslavovaná Zimmerova hudba mi přišla nakradená od vážnohudebních klasiků. (19.12.2010)

Ridley Scott vzkřísil hollywoodský "hstorický" velkofilm ve vším lesku... ve vší barevnosti, pompéznosti, schematičnosti, patosu, plytkosti. Stvořil dílo, které apeluje na divákovo oko, jakmile se však uchýlí k myšlenkám, připadal jsem si jak na nepovedené hodině "římské státnosti pro začátečníky" (nikdo mi nevymluví, že v jádru je Gladiátor naprostý nonsens). Jakmile se "děje", funguje Scottovo dílo brilantně, během dialogů však sklouzává do typické prázdné užvaněnosti a nebýt toho, jak mistrovsky svá schemátka naplnilo duo Crowe-Phoenix, zůstávalo by po Gladiátorovi sotvaco hodnotného. Ridley Scott mě svým přístupem hrubě zkalamal. Jeho režie je rutinní, profesorsky chladná, snad jen v bitevním sekvencích lze hovořit o svojském přístupu (byť roztřesená ruční kamera a "vynechávání" okének není mistrův vynález). Co mi na tomhle filmu chybí, je skutečný duch... neustále se žvaní o Římu, ale ten bohužel pro kvalitu snímku zůstává skutečně pouhým snem (vyrenderovaným pozadím). Proto dávám přednost ideám Williama Wallace či kapitána Nathana Algrena. Jejich boj má pro mě větší náboj nežli stokrát ohraná pomsta za smrt blízkých. Ridley Scott prostě rozehrál pompézní symfonii podle starých not. Je stejná jako hudba Hanse Zimmera – vzbuzuje žádané emoce, zní mohutně, heroicky... To je koneckonců to, co se od velkofilmu čeká, ne? Jenže já tvrdím, že to očekávané už tu bylo několikrát ztvárněno lépe, byť možná ne tak megalomansky. (02.10.2004)

Po prvním zhlédnutí jednoznačné zklamání. Jako velký Scottův fanoušek jsem čekal velký návrat Mistra. Což o to, vizuálně to bylo "scottovské" a také hudba byla monumentální. Ale plytkost scenáře nemile překvapila a stupidní dialogy tahaly za uši. A jako člověk, který se trochu zajímá o dějiny, jsem se musel mnohdy smát. Ale už jsem si zvykl. Přistoupil jsem na fakt, že to je obyčejná "popkorňárna", vizuálně je to bomba, Jaquin Phoenix je skvělý a tak pod čtyři * nepůjdu. (24.05.2002)