Thelma a Louise

Celý problém Thelmy a Louisy tkví v nešťastném propojení precizity klasického hollywoodského stylu s evropskou tematikou aplikovanou na americké prostředí. Na jednu stranu se film tváří jako evropské vyprávění, kdy není děj motivován primárně příčinou a následkem nebo naplňováním deadlineů, ale pracuje s mnohem uvolněnějšími kauzálními vazbami a vědomým neujasněním si cíle, na druhou stranu rozvolněná šedesátá i deziluzivní léta sedmdesátá dávno odezněla. Nacházíme se v Americe, v post-klasickém Hollywoodu let devadesátých, s nimiž se pojí nutnost vršit deadliney – tedy jakési limity, do kdy musejí postavy vyřešit určitou věc. Takový deadline představuje kupříkladu vzetí / nevzetí Brada Pitta (na rozhodnutí mají postavy vymezený čas, protože Brad na ně věčně čekat přirozeně nebude), sehnání peněz nebo překročení hranic do Mexika. Nejvýraznější deadline je pak policie, jež obě dívky stíhá a jež rámuje celý příběh (proto dojde ke kontaktu dívek s policí až u konce). Jak vidno, deadliney jasně převažují nad uvolněným evropským vyprávěním, s kterým nemá film zhola nic společného, přestože po něm permanentně - minimálně synopsí - háže očkem. Postavy se v hollywoodských filmech osvobodit a odpoutat zkrátka nemohou. I když možná za tím nevězí normy hollywoodského vyprávění, ale omezení, které na dívky klade patriarchální model společnosti. Rovněž proto se těší Thelma a Louisa tak značné oblibě mezi teoretičkami genderových, feministických, post-feministických, kulturálních a queer studií. Přesto všechno je film nesmírně zajímavý jednou věcí – zdá se, jako by prohazoval příčinu a následek, protože obě dívky teprve až po objevení deadlineu (budoucího následku) začínají konat, ale tomuto deadlineu se snaží pokaždé vyhnout. Směřuje se tu od deadlineu, nikoliv k němu. Jak mazané, pane Scott! (03.05.2009)

V tomto snímku se sešlo hned několik osob, které si spolupráci v budoucnu ještě zopakovaly a stálo to také zato. Ridley Scott + Hans Zimmer a Keitel + Madsen. Thelma a Louise ukazuje proměnu dámské jízdy v útěk před zákonem. Postupem času začíná jít opravdu o život a je jasné, že tohle nemůže hrdinkám jen tak projít. Příjemná, leč dlouhá podívaná s perfektním hereckým obsazením, příjemnou hudbou, klasickým americkým prostředím a zajímavým dějem. Závěrečná scéna (následující část může SPOILEROVAT) působí jako pocta finální scéně Butche a Sundance. Nedostatek: Když Louise vystřelí do vysílačky v policejním autě, chytne vzápětí hlaveň pistole. Je však nepravděpodobné, že by na ni takto bez problémů udržela ruku (bez sebemenšího ucuknutí), jelikož ta musela být po výstřelu (resp. po dvou výstřelech) rozpálená. (24.02.2011)

No i kdyz jsem cekal trochu vic, neda se rict, ze bych byl zklamanej. Film ma takovy dva hlavni problemy. Vetsinou na jednu paradni scenu pripada jedno hluchy misto a cas od casu je film lehce stereotypni. Jinak si vicemene nemam na co stezovat. Film zacina skoro jako komedie, kdy se tu najde par fakt vtipnejch momentu a postupne priostruje az do paradniho finale. To vse skvele natoceno a se super hudbou. A pak tu jsou jeste herci. Sarandon a Davis si skutecne celej film kradou pro sebe a ve svejch rolich jsou paradni, i kdyz mi drobet lepsi pripadala Davis. Taky musim pochvalit sympataka Pitta a Madsena a docela netradicniho poldu Keitela. Vetsinu casu jsem se dobre bavil, ale na 5* to neni. (22.07.2008)

Jo, to byly časy, když Zimmer ještě skládal originální hudbu a Michael Madsen vážil míň než já... Thelma a Luisa (číst umim, ale oficiální název mi prostě nejde z hu...teda z klávesnice) jsou naprosto úžasně ženský film. A je jenom klika, že Ridley Scott se onoho brilantního scénáře chopil tak jak se ho chopil. Zkrátka další skvělý film o svobodě ducha, tentokrát se zvláštností jménem ženskost. Silný zážitek, výborné herecké výkony, propracovaná hudba. A ne zrovna povedený dabing:P (ve stavu v jakém film uvedla Prima před Vánoci 2005, a kdy jsem ho KONEČNĚ viděl) 80% (26.12.2005)

Po mnoha letech jsem film viděl znovu a ubírám hvězdičku. Vzpomínám si, že mi tenkrát lezla na nervy Geena Davis, ale tentokrát mi lezla na nervy i Susan Sarandon. Nebylo mi těch postav líto, ani jsem jim nepřál nic dobrýho, protože mi obě přišly jako úplný krávy. Jediná postava, ke který šlo mít nějaký sympatie, byl detektiv v podání Harveyho Keitela. Zůstaly akorát tak ty hezký záběry na nekonečný silnice a Ford Thunderbird. Mám pocit, že jedinej opravdu dobrej Scottův film je Blade Runner. (01.05.2006)