Pýcha a predsudok

O dokonalém zpracování bych úplně nemluvila, je to spíše lehčí nadprůměr. Díky některým dialogům skvělé. Na druhou stranu je méně přijatelné herecké obsazení některých rolí (například údajně nejkrásnější dcera Bennetových). Od bohatých sídel bych očekávala větší přepych. Největším kamenem úrazu je ovšem takřka nesnesitelná,všudypřítomná, přehnaná karikatura matky Bennetové, která se snaží provdat své dcery za každou cenu. Herečka hodně přehrává. Dokonce i ten její nadabovaný hlas! Přespříliš absurdní postavičky v dramatech obvykle sráží filmy dolů, byť je záměrem zvýraznit něčí nepříliš vhodné chování. (16.08.2017)

Asi nejvěrnější knižní adaptace, co jsem kdy viděla. Herci byli vybráni naprosto perfektně, nedovedu si představit nikoho lepšího. Dlouhá stopáž vůbec nevadí, pro nás "austenofily" je důležitá každá věta v knize, tudíž jakékoli krácení je na škodu. Dokážu pochopit, že je to pro někoho, kdo předlohu nečetl (nebo četl a nijak zvlášť ho nenadchla) možná trochu zdlouhavější, ale já si každou scénu dokonale vychutnala. A ač jsem postavu pana Darcyho v knize moc ráda neměla (arogantní a sebestředný snob), tak díky Colinu Firthovi jsem si jeho charakter nakonec oblíbila. Protože Colin Firth JE pan Darcy. :) (01.12.2010)

Jako první jsem viděla film Pýcha a předsudek s M. MacFadyenem z roku 2005 a nevěřila jsem, že může být o deset let starší seriál lepší. Neuměla jsem si představit Colina Firtha jako pana Darcyho, přestože se mi jeho způsob hraní velice líbí. Z filmu jsem byla zvyklá na rychlý spád a tak mi první díl připadal příliš rozvláčný, ale zvykla jsem si na všechny podrobnosti, které seriál skýtá a nakonec jsem si začala libovat, že je konec tak daleko. Výsledkem tedy je, že Pýcha a předsudek - seriál je naprosto neopakovatelně nádherné zpracování knihy Jane Austen a Jennifer Ehle je stejně prostořekou a krásnou Elisabeth Bennett jako Keira Knightley. (07.05.2009)

Drama série z dílny BBC je v mnoha ohledech věrnější duchu předlohy i době, do níž je zasazena, než novější americká adaptace. Filmu Joa Wrighta se nemůže rovnat ve smyslu budování dramatického oblouku a především režijním vedením. Je tu poměrně dost hluchých míst, kde se děj zastaví, aby se divák mohl dosytosti vynadívat na dobové kolektivní tance nebo kostýmy. Největší kámen úrazu představuje rutinní, mechanická střihová skladba (záběr - protizáběr, zejména frontální polo/detail), což vynikne zvláště v dialozích (a dialogových scén je samozřejmě většina). Naopak největší pozitivum představuje zachování mistrných austenovských dialogů, které brilatně pracují s podtextovou ironií nebo naopak obsahovou vyprázdněností květnatých frází, což činí ze sledování mimořádně soustředěnou podívanou. (07.02.2014)

Nenapadá mě, co bych téhle adaptaci vytkl. Snad jen role Jane Bennetové byla obsazena poněkud neuváženě - její představitelka působí příliš nezdravě a zakřiknutě, spíš jako vyplašená srna než jako plnokrevná hrdinka z Austenové románu. To je však jen malý vroubek na kráse. Zbytek je skvělý - včetně obsazení: těžko si přestavit archetypálnějšího Darcyho než je ten v podání Colina Firtha a oduševnělejší Elizabeth než Jennifer Ehle. --- Čtu komentáře kolem a neodpustím si poznámku na okraj k denunciátorům Jane Austenové, k těm "chlapům", kteří ji mají za pramatku červené knihovny a vzdálenou příbuznou Danielly Steelové. Rozum do hrsti, pánové! To, že se zápletky jejích knih často točí okolo vdavek, nemusí hned znamenat sentimentalitu. Naopak: pozorný čtenář (a divák snad též) u ní najde mnohem více ironie a kritické racionality než neředěného citu. Kdepak rozněžnělá mimóza - Austenová je hlavně bystrou a neskonale vtipnou pozorovatelkou lidských charakterů, odhalovatelkou neřestí a učitelkou ctnosti. A to prosím není můj soukromý názor. Jeden z nejpřednějších morálních filosofů 20. století Alisdair MacIntyre ji jmenuje jedním dechem s Aristotelem jako výsostnou představitelku etiky ctností (viz "After Virtue") a chválu na ni pěje i C.S. Lewis (viz "Note on Jane Austen", in: Selected Literary Essays). V obou případech se přitom jedná o myslitele mužné, ba přímo robustní, ne o zjemnělé duše básnické. Jaká škoda, že je J.A. v hlavách mnohých takhle nespravedlivě onálepkována jako "ženská literatura". Moc téhle diskriminaci nerozumím. Je to snad méně absurdní, než kdybychom Dostojevského románům říkali "literatura mužská"? Takže shrnuto a podtrženo: přiznávám, že ji čtu rád, ba co víc, přál bych si ji potkat a slyšet; kochám se její angličtinou, jejím důvtipem i moudrostí; romantiku u ní nehledám a nenacházím (tu lze v mnohem koncentrovanější podobě získat třeba od Shelleyho, Novalise či Julia Zeyera) - naopak, užívám tuhle dámu jako lék na nerozum a na vlastní občasnou přepjatě romantickou roztouženost. Takže, nactiutrhači lady Jane nechť očekávají brzkou návštěvu mého sekundanta. (Sraz před úsvitem ve Stromovce. Volbu zbraní nechám na vás. Co takový hod knihou? Přineste si proti mé tenoučké J.A. třeba tlustého Clancyho nebo ještě tlustšího Stephena Kinga - klidně i Dana Browna se všemi jeho "anděly a démony".... uvidíme, co má větší váhu). (05.08.2009)