Hlad

Nedovedu si představit charismatičtější lidi pro ztvárnění upírského smíšeného páru než Catherine Deneuve a David Bowie. Jejich upíři nejsou šelmy s vyceněnými tesáky vrhající se na své oběti se zvířecím řevem, s všudypřítomnými potoky krve a orgastickými projevy před i po, se zbraněmi plnými nábojů s česnekových extraktem. Naopak, Tony Scott měl představu elegantních, klidných, kultivovaných, milujících se bytostí, které se dostanou svou existencí do bodu, kdy se začnou obírat myšlenkou, zda život věčný...........a tehdy zazvoní u dveří Susan Sarandon. Film se pohybuje ve filosoficko-estetické rovině, takže žádné drsné akce, ale povívající záclony, vážná hudba, holubi........ krása. (06.02.2005)

Tahle červená chutná trochu jinak...Upíři, to není jenom Twilight sága, Blade či Underworld. A Tony Scott, to nejsou jen nezastavitelné dopravní prostředky a vizuálně orgastické adrenalinové jízdy (i když, co si budeme povídat, nikdo je neumí tak jako on). Hunger je na pana režiséra neobvykle komorní snímek s až éterickým nádechem a enigmatickou atmosférou. Zvláštní a těžko zařaditelný film, který se netrefí do vkusu každému. Mně tenhle jiný pohled ale vcelku zaujal a přišel mi originální. Ovšem když už nic, tak kvůli “oné“ scéně mezi Catherine a Susan ho stojí za to vidět. Navíc zaručuju, že v takovém podání jste tato (ve filmovém průmyslu dnes tak populární) krvežíznivá stvoření ještě neviděli. (17.06.2012)

Velmi netradiční upírský film. Velmi originálně přistupuje k upírskému tématu, a ač scénář není až tak dobrý, špatný není a případné nedokonalosti zachraňujě brilantní atmosféra a kamera s dlouhými záběry a málo střihy (kdo by to čekal zrovna od Tonyho Scotta). Ke všemu navíc výborné obsazení (Denevue, Sarandon a Bowie, který je jako upír zcela přesvědčivý). Jako režijní debut velice povedené. Jak by asi film vypadal v režii Ridleyho? (05.06.2010)

V rukách debutujícího Tonyho Scotta se ze scénáře na banální upírskou jednoaktovkou stává uhrančivá audiovizuální óda na věčnou krásu. Scott poprvé dostal k dispozici celovečerní plochu a příležitost proměnil v absolutní exhibici svého stylu, formovaného nejen prací na reklamách, ale také během začátků spolu s bratrem Ridleym v rámci mladistvé britské indie-experimentální scény. "Hlad" představuje impresionistickou koláž fetišisticky formalistických vinět. Přeskakuje z jednoho okamžiku do paralelních i retrospektivních výjevů, ale hlavně se v širokoúhlých detailech opájí svůdnými tvářemi a šíjemi nejen ústředního tria zdejšího hereckého ansámblu snů. Příznačně se většina filmu odehrává v okázale nasvícených interiérech, které záměrně působí jako uměle kašírovaná mauzolea obklopující chladem věků zdejší postavy, které marně touží pokořit pomíjivost života, času i touhy. Scottův formální rukopis destiluje a do filmu vepisuje esenci každé jednotlivé chvíle, ať už se jedná o hladový atak upírů, vášnivé milování nebo jen dialog sálající napětím vzájemné přitažlivosti (pasáž u klavíru s Lakmé od Delibese vysoce ční v síni slávy audiovizuálního erotična). Hlavním upírem tak nakonec není toliko postava ztvárněná Catherine Deneuve, nýbrž filmové médium samotné, které pomíjivou krásu okamžiků skrze rukopis Tonyho Scotta konzervuje do svůdně nemrtvé dokonalosti. ____ PS: Na velkém plátně v Biu Oko to byla cinefilní extáze. (17.09.2022)

Tak jako lidé mívají kostlivce ve skříni, upíři zase schovávají mumie na půdě. Ovšem ony mumie nejsou ještě úplné mumie, trocha života v nich totiž pořád zbývá... Pravda, The Hunger je trochu... je hodně jiný upírský film, tak okázale mondénní a afektovaný, že si umím docela dobře představit, jak ho někdo už po pěti deseti minutách típne a zahodí, protože na něj prostě nebude mít chuť. I upíři jsou v něm trochu jiní než bývá zvykem - nevadí jim sluneční světlo, ve dne nespí a místo výsuvných špičáků používají na své oběti speciální žilní otvírák, maskovaný za přívěsek v podobě anchu. Ale i když jsem vampyristický konzervativec a upíry mám nejradši na starý klasický evropský způsob, tahle jejich americká verze mi nijak nevadila, naopak. Celý film jede ve stoprocentně ryzím osmdesátkovém stylu (který dnes už působí skoro až parodicky), Scottova režie je zdařilá, Catherine krásná a chladná, Bowie stabilně svůj, filmová hudba líbezná (Schubert vede), song od Bauhausu z úvodu elektrizující. Mňam. (24.05.2017)