Hlad

Upírská story, která převrací všechny zažité tabu. Konkretně upíři vesele chodí za deního světla a vůbec jim to nevadí. Nemají žádný jejich zuby a používají jakýsi přívěšek na podřezání. Celé je to jen o tom , že jeden upír začne velice rychle stárnout a jeho žena si hledá náhradu, ale ta netouží po věčném životě a tak se brání. Nejvíc asi zaujmou milostné scény, jinak je to slabší průměr. (10.12.2009)

Velmi netradiční upírský film. Velmi originálně přistupuje k upírskému tématu, a ač scénář není až tak dobrý, špatný není a případné nedokonalosti zachraňujě brilantní atmosféra a kamera s dlouhými záběry a málo střihy (kdo by to čekal zrovna od Tonyho Scotta). Ke všemu navíc výborné obsazení (Denevue, Sarandon a Bowie, který je jako upír zcela přesvědčivý). Jako režijní debut velice povedené. Jak by asi film vypadal v režii Ridleyho? (05.06.2010)

Bauhaus... David Bowie... nahá ženská těla... černé postavy ve stínech... rytmický pohyb, temná poezie obrazu... a ty stíny, ach ty stíny. Krev!________ Může být lepší začátek upírského filmu? Tony Scott skvěle zpracoval jednoduchý, ale velmi silný příběh a, mocně inspirován vizuálním stylem a poetikou nejlepšího filmu svého geniálního bratra - o rok starším Blade Runnerem, debutuje na filmovém plátně tím nejlepším způsobem jaký si lze představit. A pohříchu také stále ještě jedním z nejlepších filmů své dlouhé kariéry. 9/10 (21.01.2009)

V rukách debutujícího Tonyho Scotta se ze scénáře na banální upírskou jednoaktovkou stává uhrančivá audiovizuální óda na věčnou krásu. Scott poprvé dostal k dispozici celovečerní plochu a příležitost proměnil v absolutní exhibici svého stylu, formovaného nejen prací na reklamách, ale také během začátků spolu s bratrem Ridleym v rámci mladistvé britské indie-experimentální scény. "Hlad" představuje impresionistickou koláž fetišisticky formalistických vinět. Přeskakuje z jednoho okamžiku do paralelních i retrospektivních výjevů, ale hlavně se v širokoúhlých detailech opájí svůdnými tvářemi a šíjemi nejen ústředního tria zdejšího hereckého ansámblu snů. Příznačně se většina filmu odehrává v okázale nasvícených interiérech, které záměrně působí jako uměle kašírovaná mauzolea obklopující chladem věků zdejší postavy, které marně touží pokořit pomíjivost života, času i touhy. Scottův formální rukopis destiluje a do filmu vepisuje esenci každé jednotlivé chvíle, ať už se jedná o hladový atak upírů, vášnivé milování nebo jen dialog sálající napětím vzájemné přitažlivosti (pasáž u klavíru s Lakmé od Delibese vysoce ční v síni slávy audiovizuálního erotična). Hlavním upírem tak nakonec není toliko postava ztvárněná Catherine Deneuve, nýbrž filmové médium samotné, které pomíjivou krásu okamžiků skrze rukopis Tonyho Scotta konzervuje do svůdně nemrtvé dokonalosti. ____ PS: Na velkém plátně v Biu Oko to byla cinefilní extáze. (17.09.2022)

Hunger je jako psychedelický sen, z kterého se člověk neprobere hned ve chvíli, kdy se rozeběhnou závěrečné titulky, ale až o několik dní později a s lehčí kocovinou. Uhrančivá filozofická romance o nesmrtelnosti, lásce a boji se stárnutím vládne tak neskutečnou energií, že jí divák odpustí i nějaké ty scenáristické lapsy v závěru filmu. Catherine Deneuve a David Bowie se, když už ne jeden pro druhého, rozhodně narodili pro tenhle kousek. (16.11.2014)