Atentát

Spor o to, zda ATENTÁT měl být víc pojat dokumentárně nebo naopak hraně-umělecky, je tak trochu samoúčelný. Uvědomíme-li si, že film byl jako námět i jako scénář pojat a ještě v době natáčení vytvářen v době plné síly komunistické cenzury, vlády myšlenek o údajné reakčnosti, zradě a zbabělosti londýnské exilové vlády i Edvarda Beneše osobně a studujeme-li pozorně údaje o tvůrcích filmu (mj. o proslulé produkční skupině Bohumil Šmída-Ladislav Fikar), výsledný obraz, který takto vzniká, je působivější a značně odlišný od prvoplánových pocitů vzniklých ze zhlédnutí filmu. Nesporné gesto občanské odvahy v měřítcích této doby snad poprvé z blízka přiblížilo skutečnou tvář demokratického druhého odboje a tím spolukorigovalo stále převládající názor o rozhodném rezistentním druhooodbojovém příspěvku z východu a jeho podstatně méně závažném doplňku ze západu. Syrová, jakoby reportážní tvář snímku je pochopitelná i jako snaha nezkreslovat a vůle nepodléhat cenzuře tehdejší Hlavní správy tiskového dohledu víc, než bylo nezbytně nutné. Díky tomu i dnes tehdejší současnost filmu - tu dějovou i tu natáčecí a prvotně diváckou - můžeme plně prožívat a cítit jako také náš dnešek. A víc rozumět době, která je dnes již jen historickým faktem. (17.09.2007)

Nikdy nebude dost peněz na to, aby se to natočilo pořádně. Ale snad je to dobře. Některé události by neměly být podávány sexy, cool a stravitelně pro většinové publikum. Tohle je čin, který, i kdyby dostal pomník ve zlatě a briliantech, je pořád zpodobněný lacině. ____ Scéna:"Vzdejte se, nics se fám nestane" rezonuje v divákovi velmi dlouho.____ Kluci, vy jste fakt byli hrdinové. A ti, co vás kryli, taky. ___ Jaký je to asi pocit střílet čtrnáctiletou dívku, jejíž jediný přečin je, že odněkud odtáhla kolo? (05.02.2012)

Je plusom, že Sequens sa snažil o čo najväčšiu autenticitu (podarilo sa, až na postavu Gabčíka!), napriek tomu atentát na Heydricha vtesnať so všetkými dôležitými okolnosťami do 98 minút je podľa mňa nadľudský výkon (malé mínus, hlavne pre tých, ktorý o udalosti majú čo-to "načítané"). Nutné oklieštenie príbehu sa myslím podarilo najlepšie ako sa dalo. Herci, vykreslenie doby, ako aj kulisy (najmä kostol, pohrebný sprievod) boli maximálne dôveryhodné. To čo mi ostane v pamäti snáď navždy sú posledné minúty filmu - bezvýchodiskové bránenie sa nemeckej presile v kostolnom sklepe a zároveň frenetické nemecké hlásenie do ampliónu "vylezte, nič sa vám nestane" - zimomriavky ako už dlho nie! Film, ktorý má svoju cenu nielen ako memento jednej kľúčovej udalosti, ale aj so striktne kinematografického pohľadu... (07.06.2012)

O tomto malom klenote vojnového československého filmu som dodnes nemal ani poňatia a som nesmierne rád, že som naňho narazil. Sequens natočil film o atentáte na Heydricha veľmi prehľadne, čo sa týka aj politiky a zoskupil ho troch odlišných častí, čo tiež umožňuje sa divákovi lepšie zorientovať v historických reáliách (ja som podrobnosti o atentáte vôbec nepoznal) a získava tým film na poriadnej gradácii. Sequens si tu obľúbil Brzobohatého v obkľúčení a bez šance a tak si to spolu zopakovali v Pěníčkovi a Paraplíčku. Toto je rozhodne záživnejšia forma získavania historických faktov ako zo stredoškolských učebníc, takže by som film doporučoval ako povinné školské predstavenia pri preberaní zásadných domácich udalostí druhej svetovej vojny. (22.09.2013)

Po Anthropoidu v kině jsem usoudila, že si nutně musím zopakovat Atentát, který jsem naposledy viděla ve věku, kdy pro mě Heydrich byl "ten zlý Němec, kterého měli zastřelit", boj v kostele jsem si pamatovala jen jako fragmenty, kdy tu stál chlapík se zbraní na balkóně a tu se jiní chlapíci brodili v jakémsi sklepě vodou a celé to "pro ty hodné" skončilo špatně. Anthropoid ukazuje postavy, zejména postavy dvou hlavních atentátníků, víc zblízka přes jejich obyčejně lidskou stránku - milostná vzplanutí, stres při plánování jednotlivých kroků, Atentát nám zas dává nahlédnout do jejich přípravy v Anglii, ukáže vazby mezi všemi, kdo se nakonec sešli v kryptě, a věrohodně nám ve strohém neukecaném vyprávění naservíruje syrovou atmosféru Protektorátu. Obojí přístup má něco do sebe. Dokumentární strohost Atentátu je působivá, velmi silně vyznívá závěr - čtyři výstřely s postavami mimo záběr a pak už jenom Osudová, Anthropoid zas dává větší prostor hrdinům všedního dne, členům domácího odboje, rodině Moravcových, učiteli Zelenkovi-Hajskému, kaplanu Petřekovi a dalším, kteří vědomě svou pomocí parašutistům riskovali životy nejen svoje ale i svých rodin. O tom, kolik lidí zaplatilo za atentát na toho zlého Němce cenu nejvyšší, vypovídá pamětní deska u kostela Sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Každý rodič, nebo aspoň rodič hrdý na to, že je Čech, by měl někdy při návštěvě Prahy (v případě Pražanů při víkendové vycházce městem) vzít dítko do krypty a ukázat mu dodnes zachované známky posledního boje parašutistů. Jednou vidět je působivější, než pětkrát slyšet. (19.10.2016)