Atentát

Film má svoje mušky, ale po technické, režijní a především herecké stránce s ním nemám problém. Co mu navíc slouží silně ke cti, je historická věrnost. Jinak pokud vás téma II. světové války zajímá, podívejte se na dva vynikající české seriály - Tři králové a I ve smrti sami, první o českém, druhý o německém odboji. Pokud vás zajímá samotný atentát, přečtěte si Atentát na Reynharda Heydricha od Miroslava Ivanova nebo nedávno vyšlou fiktivní rekonstrukci Dva proti Říši od Jiřího Šulce. Obě jsou skvělé. Historická poznámka: Atentát na zastupujícího říšského protektora a (hlavně) šéfa Hlavního říského bezpečnostního úřadu RSHA, top muže 3. říše, byl činem, který nám zřejmě zajistil obnovení územní suverenity v předmnichovských hranicích. I přes brutální následky tedy nebyl zbytečný. Čest vojákům, kteří za to položili život, o to hůř vnímám, když se jim ani nechtěi v Kobylisích postavit pomník. (04.12.2007)

Ač můj vkus nikdy nebyl naladěn na novou vlnu a kinematografie 60. let, ať už česká nebo světová, mne v naprosté většině případů míjí, tak Atentát považuji za výborný film, který je výjimečný v kontextu Sequensovy tvůrčí dráhy a ve srovnání s některými předcházejími českými širokoúhlými filmy kvalitativně zcela nepochybně o několik kategorií výš. Zpracovává do filmové podoby příběh o tom, jak několik českých hrdinů za druhé světové války neslo svůj pomyslný kříž na Golgothu, aby zbavili československý národ kata Heydricha. Pravdou sice je, že tvůrci sami o sobě prohlašovali, že se snažili co nejvíce přiblížit skutečným událostem a dobové recenze skloňovaly věrnost realitě ve všech možných pádech, ale v žádném případě nelze uvažovat o tom, že by snímek byl do všech nejmenších detailů věrnou kopií toho, co se skutečně odehrálo. I pokud film zachycuje události tak významné jako Atentát, je nutné mít na paměti, že se filmový svět nerovná skutečnému a s výhradami přijít až v případě, kdy by režisér ve filmu postavil skutečnost na hlavu a zcela převrátil hodnoty činů, které opravdové osoby za svého života vykonaly. Navíc kdo může s přesnou jistotou určit, jaké materiály měli tvůrci během připravování filmu k dispozici. Ve výsledku Atentát ani neaspiruje na to, aby se stal věrnou kopií reality. K čemu by pak byly kompozice některých obrazů, jež připomínají spíše vizuální poetiku Františka Vláčila, než historický dokument prorežimního tvůrce. Neodvažuji se tvrdit, že jde o ty samé postupy u obou tvůrců - oproti Markétě Lazarové, kde je docela často důležitá akce zachycena rozostřeně na pozadí záběru, tak Sequens naopak zaostřuje na narativně důležité objekty a činnosti, čímž navozuje i více realistický dojem. U většiny scén režisér využil kompozici obrazu do hloubky, kdy je zabíráno větší množství postav od velkých detailů až po celky v jednom jediném záběru. Velmi často využívá pohybu panoramatického kamery k přenesení pozornosti diváka na jinou postavu, která se během záběru objeví v obraze, a ukončuje záběr velkým detailem na obličej postavy, kdy jsou na pozadí vidět další lidé, se nimiž byl hrdina ještě před několika vteřinami v interakci. Jaké bylo překvapení, když jsem zjistil při porovnání s filmem Ať žije republika, že Atentát má při o 30 minut kratší délce téměř třikrát méně záběrů, přesto působí obrazově velmi dynamicky. Kamera je totiž neustále v pohybu a neustále předává pozornost od jedné postavy k druhé. Představitelé hlavních rolí odvádějí skvělé výkony a není jim prakticky co vytknout. Samotná závěrečná sekvence, kdy již parašutisté čekají nevyhnutelný konec, je koncentrovanou ukázkou většiny užitých stylistických postupů ve filmu a ještě dlouho po závěrečných čtyřech výstřelech parafrázujících motiv z Beethovenovy Osudové symfonie mi v uších zněla slova: "Vzdejte se, nic se vám nestane!" (10.12.2009)

Atentát tak trochu doplatil na časovou souslednost s Anthropoidem, jež šel do kin cirka před rokem a kterého jsem tedy relativně nedávno viděl. Zpracování dané historické události je totiž v podstatě analogické, snad až na zde díky bohu vynechanou patetickou romantickou linku, tudíž jsem měl po celou dobu stopáže neodbytný pocit "Tohle už jsem někde viděl"... 80% (06.01.2018)

Spor o to, zda ATENTÁT měl být víc pojat dokumentárně nebo naopak hraně-umělecky, je tak trochu samoúčelný. Uvědomíme-li si, že film byl jako námět i jako scénář pojat a ještě v době natáčení vytvářen v době plné síly komunistické cenzury, vlády myšlenek o údajné reakčnosti, zradě a zbabělosti londýnské exilové vlády i Edvarda Beneše osobně a studujeme-li pozorně údaje o tvůrcích filmu (mj. o proslulé produkční skupině Bohumil Šmída-Ladislav Fikar), výsledný obraz, který takto vzniká, je působivější a značně odlišný od prvoplánových pocitů vzniklých ze zhlédnutí filmu. Nesporné gesto občanské odvahy v měřítcích této doby snad poprvé z blízka přiblížilo skutečnou tvář demokratického druhého odboje a tím spolukorigovalo stále převládající názor o rozhodném rezistentním druhooodbojovém příspěvku z východu a jeho podstatně méně závažném doplňku ze západu. Syrová, jakoby reportážní tvář snímku je pochopitelná i jako snaha nezkreslovat a vůle nepodléhat cenzuře tehdejší Hlavní správy tiskového dohledu víc, než bylo nezbytně nutné. Díky tomu i dnes tehdejší současnost filmu - tu dějovou i tu natáčecí a prvotně diváckou - můžeme plně prožívat a cítit jako také náš dnešek. A víc rozumět době, která je dnes již jen historickým faktem. (17.09.2007)

Jako rekonstrukce jedné kratičké etapy českých dějin funguje Atentát skvěle. Atmosféra okupované Prahy se zdařila na výbornou, němečtí herci jsou skutečně od pohledu záporní a dramatický spád filmu odpovídá závažnému, krví poskvrněnému námětu. Do úvodních titulek byla navíc bezchybně zakomponována pátá Beethovenova symfonie, ze které mrazí již samo o sobě. Avšak z detailnějšího filmařského pohledu to v celé konstrukci nápadně vrže. Vše je jednak hlavně v první polovině odbyto strašně rychle a samotný atentát udeří jako blesk z čistého nebe, a hlavně kladné postavy jsou charakterově zoufale jednotvárné, žádná nedostává výraznější prostor a je velmi těžké si některou oblíbit tolik, abychom jí smrt opravdu urputně nepřáli. Avšak strhující tempo není vždy úplně na škodu, především tedy v akčním zakončení, kde forma konečně lehce vítězí nad obsahem a kde se ta bezvýchodnost a vidina blížící se smrti prostupující celým příběhem konečně mění v hlavní devízu snímku. Ty 4* jsou tentokráte s hodně odřenýma ušima, a to výhradně za výborný závěr.. (29.05.2014)