Posledné filmové predstavenie

Poslední představení je vlastně film o nelehkém období dospívání, vytváření vlastního hodnotového žebříčku, o ztrátě nevinnosti a prvních sexuálních zkušenostech (což nemusí být totéž), o zrátě iluzí a proměnách jednoho texasského maloměsta v době ekonomického a technologického boomu počátku 50. let. Poválečná prosperita místně ještě umocněná naftařskou horečkou spolu s příchodem televize jako hlavního zdroje zábavy vede k větší individualizali společnosti a změně životního stylu, jehož symbolem se stává úpadek místního kina a zábavního klubu. V případě Posledního představení není důležitý příběh( ten je naopak záměrně potlačený), jako spíš celková atmosféra podepřená maximální pečlivostí, s jakou filmaři nasnímali sebemenší detail, důsledností, jakou věnovali dialogům nebo propracovanosti charakterů jednotlivých postav. Ve filmu se vlastně nic moc neděje, ale vy přímo cítíte dramata, která se odehrávají mimo vidění kamery a konflikty, které se střetávají v myšlenkách hrdinů. Tenhle snímek považuju za mimořádně podařené černobílé retro s vynikajícími hereckými výkony a smyslem pro autenticitu, jaká se ve filmové branži jen tak nevidí. U takových filmů mě často tahají za uši vzletné fráze, nehistorické myšlení, umělost zápletky nebo podřízení se vkusu masového diváka. Tady zkrátka nemám co vytknout. Jednání postav je někdy impulzivní a často mi jde proti srsti, odpovídá ale složitosti doby a charakterům, které nenalajnoval rutinní scénárista. Za zmínku stojí postava ztvárněná Cybill Shepherd, kde mladičká herečka předvedla vedle svých půvabů i vytříbené charakterní herectví a zvládla proměnu z naivní romantické dívky v nebezpečnou a poživačnou manipulativní mrchu. Celkový dojem: 95 %. (19.07.2011)

Melancholický pohled na chátrající městečko a dozrávající mladou generaci. Spěchají dospět, ale zároveň se bojí. Propletené vztahy, zvraty a sexuální zkušenosti bez (skoro) cenzury. Na dobu vzniku je film vizuálně i dialogově velmi upřímný. Ta upřímnost, smutek i rozervanost je nakažlivá. Cloris Leachman je úžasná. (05.10.2021)

Ne vyloženě příjemný, ale rozhodně zajímavý a velmi autentickým dojmem působící film - co postava, to nějakým způsobem divný člověk. A zdaleka ne vždy sympaťák. Osudy všech mladých i starších hrdinů jsou poutavé a nevypočitatelné, některé se vyvíjí (k lepšímu, k horšímu) a jiné se vlastně točí pořád dokola, podobně jako místní rádia hrají stále tytéž písně a jen občas mezi ně zařadí nějakou neohranou. Peter Bogdanovich to vše natočil tak mazaně, až má člověk pocit, že doopravdy sleduje film z padesátých let - tak trochu ospalý film, který plyne pomalu proto, že si to zkrátka může dovolit. (13.02.2017)

Filmové poflakování se životem. Dost přirozené. Že bylo v roce 1970 zvoleno černobílé provedení je docela matoucí - ale ani nevím, jestli je to výtka, nebo přednost filmu, který v bezčasí bloumá a tápe odnikud nikam zcela záměrně. Možná dokonce až moc úspěšně, protože mě to místy "nebavilo". Zajímalo mě to ale pořád. (08.04.2012)

Po opakovanom sledovaní Posledného filmového predstavenia nemám najmenší problém pridať hviezdičku na plný počet. Tento film, prakticky bez deja, s výbornými hereckými výkonmi mladých debutantov, neuveriteľnou atmosférou ospalého texaského mesta, všadeprítomnou kamerou a nápadito použitým čiernobielym filmovým materiálom vo mne zanechal nezabudnuteľný dojem. Ani sa nečudujem, že sa Petrovi Bogdanovichovi už nikdy nepodarilo zopakovať dielo porovnateľných kvalít. V niektorých komentároch je film prirovnávaný k viacerým iným filmom, ktoré som buď nevidel alebo sa s prirovnaním nestotožňujem. Ak by som ja mal vyjadriť aký film mi Posledné filmové predstavenie pripomenulo, tak sú to Lucasove Americké graffiti. Ale neviem to odôvodniť. Iba taký dojem. (22.02.2016)