Muži nestárnou

Krásná Zita Kabátová (v první půlhodině přímo úchvatná), světák Jan Pivec (zejména ve druhé "vyspělejší" půlhodině obdivuhodný) a švihácký Gustav Nezval (švihácký od začátku do konce) stárnou za pomoci masek a vlastního hereckého umu divákovi před očima tak uvěřitelně, jak jen to je možné. V kombinaci s chytrým scénářem (každá třetina je trochu jiná, ačkoliv se v nich to hlavní stále opakuje) a svižnou režií Vladimíra Slavínského vznikl přímo rozkošný film, na který se určitě rád podívám znovu. (04.02.2017)

V roce 1911 se zamiloval mladý Stanislav Jarský do Heleny Horníkové, zatímco její dceři dával lekce hry na klavír. Helena ale byla provdána a proto tento naléhavý flirt nemohl míti pokračování. V roce 1920 se náhodně setkává nyní již sebejistý muž a mladá elegantní slečna a poznávají v sobě Stáňu a malou Jiřinu Horníkovou. Bohužel v této době se Jiřinina ovdovělá matka potýká s krachem rodinné továrny a tak je nutno vyhovět manželství za úplatu a Stáňa opět mizí ze scény. Nakonec však má poslední šanci v roce 1939, kdy právě dospívá třetí generace, Jiřinina dcera Helena Krutinová. A tehdy už Stáňa neváhá a nenechává si nikým a ničím svou láska vymluvit. Má sice už prošedivělé skráně, ale to mladé dívce imponuje... Ideální námět Mužů, kteří nestárnou, odpovídal Novému divadlu Oldřicha Nového a ve filmové podobě pak pozdní tvorbě Vladimíra Slavínského. Vlivem událostí v zákulisí hlavní roli převzal vpravdě rozkošný Jan Pivec a z divadelní inscenace přešla jen Zita Kabátová, která hrávala Jiřinu. Výsledek pak vykrystalizoval mezi nejklasičtější protektorátní melodrama. (23.02.2009)

Mimořádně jednoduchý film o tom, že na zamilování nikdy není pozdě. Názor, že na světě je jen jediná žena jsem už od pár lidí slyšel, ale ještě neviděl ve filmu. Jan Pivec má jakousi zamilovanost do pokrevní linie, svádí ve stylu operetky babičku, matku i dceru, dekádu po dekádě. Celou dobu nijak extra dialogy ani děj, jen čekáme jak to dopadne. Ani to nijak nepřekvapí, ale ani neurazí. Průměr, 60%. (17.04.2011)

Shoda na konstataci, že Jan Pivec patří k předním představitelům moderního českého herectví, je asi většinovou. Pokud tomu tak opravdu je, zbývá se zeptat, jak je možné, že tento údajně "hloupoučký" film si právě Pivec cenil nad jiné. Při pohledu na stříbrné plátno záhy pochopíme proč. Zdánlivě plytký námět je rozehráván s neobvyklou bravurou (musel mu předcházet úspěch divadelního představení na Nového divadle) a očividnou chutí oběma vůdčími aktéry: Kabátovou i Pivcem. Odlehčený veseloherní tón, nesený skvělými výkony obou protagonistů, překrývá řadu viditelných dobových klišé. A zajímavou, neobvyklou zůstává i ústřední myšlenka tohoto hraného dílka: Neústupnost muže, který nalezl svůj životní ženský typ a je k němu opakovaně přes propast generací magicky přitahován. Romantické je někdy nepravděpodobné, ale i nepravděpodobné bývá často reálně realistické. A uchvacující. Přes již konstatovanou propast generací a času. (20.10.2007)

⚪ Priznám sa, že pri premise mi trošku zamrzol úsmev a tak sa mi zdá, že natočiť niečo podobné aj dnes, konzervatívci by z toho boli celkom pobúrení.⚪Preto mi nie je úplne jasné, ako je možné, že toto úplne v pohode prešlo ako romantická limonádka za vojnového obdobia. Ale nemusím rozumieť všetkému :D Niektorí starí herci klasicky svetoví, ja tieto staré komédie a ich atmosféru milujem, len motív ,,generačne obšťasňujúceho muža objavujúceho sa ako bumerang" mi akosi nesadol :D⚪ (28.05.2022)