Nebe a dudy

Slavínský točil za války jeden ideologicky vyhraněný film za druhým, konzervativismus z nich sálal na sta honů. Sociální smír, v němž dělníci spokojeně pracují, jejich zaměstnavatelé (žádní kavárenští elegánové, ale fakticky muži z lidu - proto i obsazení bodrým Marvanem tentokráte) si uvědomují, co jejich podřízení potřebují (nebo aspoň na to rychle přijdou), rodiny jsou soudržné. Úplnou kvintesencí jsou Nebe a dudy. Vůbec se s takovým světonázorem neztotožňuji, ale film tuto představu dokázal vyplnit téměř dokonale, dělnické prostředí je věrohodné a nepůsobí kašírovaně. (02.01.2011)

Jindřich Plachta v roli prostého chalupníka Antonína Fábery je skutečně neodolatelný a až překvapivě autentický, v symbolickém podobenství o skutečných lidských hodnotách a sociálním rozměru lidství jako takovém, natočeným logicky právě v časech největší mravní i existenční zkázy českého národa, v pohnutém bezvýchodí roku 1941. V kontextu protektorátní tvorby je to dílo pochopitelné a logicky zapadající do jejího rámce, kam jinam měli lidé utíkat a posilovat svou víru a naději, než k nadčasovým hodnotám reprezentovaným právě postavou Antonína Fábery. Herecké výkony navzdory době vzniku jsou velmi civilní (obzvláště pana Plachty) a celkové vyznění skutečně až plakátově prosté - gró národa je v jeho prostých a nezkažených lidech, tady se protektorátní umění prolíná s obrozeneckým, zejména s větví Hálkovou. A vlastně je to trochu i jako v Babičce Boženy Němcové (která v té době byla snad nejvydávanější knihou), kde prostá žena z lidu předává svou přirozenou moudrost a zkušenost vrchnosti. Tady se náprava elit koná s až naivní samozřejmostí a idyličnost žití v chaloupce je také až barvotisková, to je také největší slabinou celého tak prvoplánového snímku. Poptávka po nápravě elit je tu ovšem dobře patrná - jejich selhání v době předválečné i pomnichovské se bude vinout naší historií ještě dlouho... (02.01.2011)

Továrna na sny existovala evidentně i u nás. Obyčejní lidé v kině u nás taky potřebovali zapomenout na strasti všedního dne a věřit v lepší budoucnost. Vladimír Slavínský byl v oboru romantiky mistr a tady nám předkládá příběh o zlém boháči Bartošovi, který se vlivem úrazu polepší, pochopí, že život ve shodě s lidmi ho učiní mnohem bohatším a šťastnějším. Sice naivní, ale velmi příjemná komedie. Plachta výborný a dvojčata jsou třešnička na dortu ...90% (10.07.2011)

Nenáročná a trochu idealistická komedie o zlidštění jednoho buržoazního imperialisty. Průmyslník Rudolf Bartoš (dobrý Jaroslav Marvan), mrzoutský nelida a vášnivý hypochondr, najde svůj lék na zlidštění v podobě nucené péče u prostého vrtače v lomu Antonína Fábery (skvělý Jindřich Plachta) a jeho radostného přijímání života. Z dlaších rolí: malí nezbední caparti Vašek (Lumír Blahník) a Tonda (Jiří Blahník), Fáberova už dospělá dcera Ančí (Jana Romanová), její milý a zároveň synovec Bartoše ing. Oldřich Čermák (Raoul Schránil) a poslušný Bartošův sluha Jakub (Zdeněk Podlipný). Zábavné, humorné, pěkné herecké výkony, ale přesto jakoby tomu něco chybělo. (12.08.2011)

Oblíbenost filmu daleko přesahuje jeho kvality. Poměrně naivní příběh dostane každého jinak. Někdo se rozplývá nad hereckými výkony hlavních hrdinů, jiného dojmou dvojčata Bahníkova s harmonikou, jiný zamáčkne slzu dojetí nad vteřinovým záběrem jílovišťského Hubertusu, kam chodil s rodiči na nedělní merendu. Já to mám tři v jednom a nestydím se za to. (25.02.2015)