Jára Cimrman ležící, spící

"Půjdeme, prosím, nahoru a podíváme se dolů." Jako jo, Cimrman si tohle asi zasloužil a muselo k tomu filmu dojít (nevím přesně proč, ale jsem rád, že k němu došlo v osmdesátkách a ne později). Film trochu připomíná semináře cimrmanovské společnosti, je tak trochu nesourodý, neucelený a humor v něm kolísá. Fakt nesnáším scénu s králíky, část se slavnými jmény historie mi po každém zhlédnutí přijde více a více zbytečně natahovaná a přehnaná, konec vychází trochu do ztracena. Ale pořád je to zábavné a člověk tam ještě pořád dokáže najít skrytý vtip. (10.12.2017)

Nádherný mystifikační klenot české filmové a obecně kulturní pokladnice... Filmové rozvíjení fenoménu fiktivního českého génia vpravdě renesančních rozměrů v rukách režiséra Smoljaka nabralo zajímavý rozměr. Nejedná se o klasický biografický film, ale o jakýsi rámcový pseudodokument k bádání teatrologa (Josef Abrhám), do něhož je životopis Cimrmanův zasazen (z pseudodokumentární formy pramení také velká část komiky snímku)... To, co dělá z výplodů autorského dua Svěrák-Smoljak skutečně velká nadčasová díla, je samozřejmě obsaženo i v tomhle filmu - tak kupříkladu již samotná národní identita Cimrmanova - ,,český" génius je typický jedinec obývající středoevropský prostor, jehož národnost je z geografické a historické povahy sporná, národní škatulky totiž přinesla až vlna národních obrození valící se Evropou a s ní příchozí vzepjatý nacionalismus, symbolické je usazení Cimrmana do pomezí česko-rakousko-německého (byl asi tolik Čechem, na kolik je dnes Čechem Milan Kundera)...; extrémní zalidnění obrozenecké Prahy velkými osobnostmi NO, které odráží představu malé české kotliny, kde se všichni znají a dívají se vzájemně do talíře; typický mýtus o českém člověku, který vstoupí do struktury nějakého systému a postupným latentním působením ho ideologicky rozloží zevnitř (Cimrman coby vychovatel u arcivévody Františka Ferdinanda d'Este); symbolicky ztvárněná dekadence doby před první světovou válkou ve scéně honu na zajíce oblečené v komických a ponižujících převlečcích; Tyršovo heslo ,,Přelez, přeskoč, ale nepodlez" aplikované na český národní charakter ve výstižné variaci ,,Můžeš podlézt, ale pak se musíš zase narovnat..."; poklona estetice éry němé grotesky (Cimrmanova školní léta strávené v dívčí škole...); obrozenecká vize učitele coby posla vzdělanosti a nositele všeslovanských ideí; individualistická koncepce dějin (Cimrman je největším hybatelem dějinného vývoje); absurdita zobrazovaných faktů (Cimrman patentující si vynálezy vždy několik chvil po kolegovi, radící dobovým velikánům a zhmotňující se tak v jejich inspiraci, žijící do svých 16 let v přesvědčení, že je dívkou...); kongeniální stylizace a s ní spojená příznakovost jazyka (,,šosáctví doby"...)... Fenomén fiktivního českého génia byl dotažen k dokonalosti, když se jeho jméno dostalo do jedné americké encyklopedie Kdo byl kdo... To byla asi ta největší satisfakce pánům Svěrákovi a Smoljakovi...a další přikládám já na konci tohoto komentáře: Děkuji Vám, pánové, udělali ste můj život radostnější... (24.10.2007)

zřejmě nadmíru vysoká očekávání či zhýčkanost povedenějšími cimrmanovými počiny řadí v mých očích tento snímek do lehce nadprůměrných komedií a spíše podprůměrných her DJC... a ty králíky vám pánové neodpustím, i když je to asi vše, co s tím můžu dělat... za několik nesmrtelných hlášek, sympatický děj, slušné obsazení a tradiční cimrmanovskou absurditu dávám 70%. (20.05.2011)

Zial, nevidel som ani jednu hru od Cimrmanov, takze je pochopitelne, ze som nemohol chapat vsetkemu humoru, ktory sa vo filme vyskytoval. Ale pacili sa mi napriklad sceny, ked Cimrman prisiel vzdy o chlp neskor so svojim vynalezmi, ktore uz niekto iny vynasiel, alebo scena s dvojnikmi arcivojvoda a Nývlt. Urcite tam bolo mnoho dalsich humornych scen, ktorym som mozno nepochopil, ale mam rad panov Svěráka a Smoljaka a ich inteligenty humor... 14.11.2008 _____ Zdeněk Svěrák - (Jára Cimrman) +++ Valerie Kaplanová - (průvodkyně) +++ Petr Čepek - (arcivévoda / Nývlt) +++ Libuše Šafránková - (Alžběta) +++ Milena Dvorská - (arcivévodkyně) +++ Zdeněk Podskalský - (pokladník, trubač) +++ Jiří Kostka - (císař / macháně) +++ Pavel Vondruška - (Strauss) +++ Petr Kostka - (Mánes) +++ Boris Hybner - (profesor biologie) +++ Leoš Suchařípa - (Eiffel) +++ Jaromír Kučera - (Vrchlický) +++ Hudba: Petr Skoumal +++ (15.08.2008)

Cimrmanovská poetika od počátku přináší do českého prostředí závan nového. Vedle Suchého a Šlitrova Semaforu je zřejmě nejvýznamnějším tvůrčím projevem vlny obnovy malých divadel v šedesátých letech. Navazuje tam, kde se kdysi pohybovala Červená sedma, Revoluční scéna nebo kabaretu věnovaná významná část tvorby Jaroslava Haška. Zapomínat by se nemělo ani na Osvobozené. Umění mystifikace, schopnost konstruktivní travestie, nenárodovecká národovost (nedejme se mýlit, Svěrák je v hloubi svého rozverně něžného srdce horoucím vlastencem moderního typu - viz OBECNOU ŠKOLU), dokonalá perzifláž exaktně vědeckého přístupu, která pobaví všechny včetně vědců samých, osobité pojetí průvodcovského výkladu - a v něm opět dokonale zvládnutá "demokratičnost" diskusí někdejších veřejných schůzí a diskusí komunistické éry - to všechno povznáší ducha a do rozchechtání žene náhle jaré srdce. Jemnost provedení, autentičnost v kresbě prorostředí, perfektní pseudointelektuálno osmdesátých let jsou stejně adekvátní charakteristikou formy jako předtím poetiky. Nadčasovosti není nikdy dost; zde se nám podává plnými dlaněmi. Co bychom si mohli přát víc? (28.02.2008)