Vrchní, prchni!

"Drzoune jedna drzá, zvědavá, ošklivá, brejlatá, Douchová." Jsem zastáncem tvrdé konkurence. Pokud mne tedy falešný vrchní obslouží jako první a navíc je levnější než ten pravý, tak je pro mne vše v pořádku. A vůbec mi přitom nezáleží na tom, zda si dává auto do čistírny, zlehka tápe mezi houslovými strunami nebo jen nevede pohlavní choroby. Sám jsem se přesvědčil o tom, že severní vítr je krutý, ostřikovače ostřikují, běh po lázeňské části Karlových Varů je vyčerpávající a šťouravých sousedů Pařízků není nikdy dost. (25.12.2012)

On je to fakt pěknej film, ale nějak jsem po dokoukání vždy nabyl takové těžce smutné nálady, kterou obvykle při filmech nemívám a nemám ji rád. Proto na film nerad vzpomínám, přestože když vidím kousky, tak mi přijde super. To je snad poprvé, co vychvaluju film a přitom mu za to strhávám hodnocení. Hold realita není můj obor. (21.05.2011)

Nedám plný počet, protože některé scény mi přijdou jako výplň a nejsou náležitě rozvinuty nebo dořečeny, nic to však nemění na tom, že jde o excelentní komedii, která funguje i po letech, člověk se na ni rád dívá (a to nejen kvůli erotickým představám hlavního hrdiny, z toho primárně Dády Patrasové ve vaně) a spousta hlášek se používá dodneška. Abrhám zahrál skvěle, ale i ostatní jsou zde skvělí. Do toho navíc pohled do restaurací a jídelen 80. let, kouzlo nostalgie. :-) (01.07.2019)

Vybrat životní roli Josefa Abrháma by vlastně nebylo tak obtížné, většina by se snadno shodla na Daliborovi Vránovi. Nebo snad inženýru králíkovi? Nebo snad falešném vrchním? Jednoduše hlavní ve Vrchní, prchni!, jeden z komediálních vrcholů českého filmu i scenáristického tandemu Zdeněk Svěrák/Ladislav Smoljak. Právě v jeho režii vznikl lokální komediální klenot, jehož síla tkví v tom, že jednoduše neomrzí. Jeho síla přitom dodnes tkví především v zásobě ikonických hlášek, povedených hereckých výkonů i kreativních nápadů, kdy nejen toto skutečně pokládá stavidla pro jednu z nejlepších českých komedií všech dob. Šikovný scénář, který je bravurně vystavěn, jeho protagonista je v podstatě antihrdinou, který podvodné vydávání se za různé vrchní jen považuje za ideální cestu k vlastnímu přilepšení a lepší pocit ze svého donchuánství. I když tak Dalibor Vrána není kladným hrdinou, je velmi snadné mu fandit, především i díky napínavým scénám, kdy se kolem Dalibora Vrány utahuje smyčka. Scéna úprku před mnoha číšníky po kolonádě v Karlových Varech nevstoupila do historie českého filmu nadarmo, je to přesně jeden z těch momentů z Vrchní, prchni!, který lze bez studu zaškatulkovat jako komediální zlato. Těch momentů je ovšem v samotné Vrchní, prchni! i bez něj dost. Cimrmani se prostě nezapřou, i Vrchní, prchni! je procpán inteligentním humorem, stěžejní ovšem bylo i především obsazení právě Josefa Abrháma. Tomu role Dalibora Vrány jednoduše sedla a i díky ní se definitivně mohl stát ikonickou tváří českého filmu. Právě i díky svému charizmatu dokázal Abrhám Dalibora Vrány tak trochu polidštit, i díky němu lze Dalibora Vránu vnímat jako sympatického rebela, který se snaží si pouze v Československé socialistické republice tak trochu polepšit, přitom bojovat se svými mužskými půdy a nakonec se stát postrachem každého vrchního. Dalibor Vrána je tak trochu zmetek, je to ovšem sympatický zmetek. A i díky tomu mu ten konec s (tehdejší) Dádou Patrasovou přeje velmi snadno.  Všechno především stojí i na tom, že byl Smoljak šikovný (i když do velké míry nedoceněný) režisér, díky němu všechno na Vrchní, prchni! šlape skvěle. Vrchní, prchni! dokazuje, že není malých rolí, ale pouze malých herců a těch je v samotnému filmu po čertu málo. V tom filmu poté vše šlape jako po másle, ať do velké míry ruční kamera Ivana Šlapety, které dokáže v průběhu jen více realističnost, nějaký ten skrytý výsměch tehdejšímu systému a především skutečně chytré nápady, které jen více definují, co je na humoru Cimrmanů dodnes tak výtečné. Především na Josefa Abrháma se jen tak nezapomene..... (17.05.2022)

"A VY CHCETE CO?" - "POHLAVNÍ CHOROBY." - "NEMÁME, NEVEDEME." - "A NEVÍTE, KDE BYCH JE SEHNAL?" Můj zdaleka nejoblíbenější Svěrák, který má asi ze všech jeho scénářů největší švih a také nejlepší (Uhlířovu) hudbu, která mu dodává jak na spádu, tak na dojemnosti. Ve středu dění opět tradiční svěrákovský proutník, který je tu s odzbrojující drzostí stavěn do role frustrované oběti, která ale přitom doplácí jen na to, že si celý život užívala. Vynikající Abrhám, záplava hlášek a nezapomenutelná historka o praseti v žitě. Coby připomínka nedostatků českého pohostinství bude ten film aktuální vždycky. (19.01.2008)