Pražákům, těm je hej

Stylizované vzpomínky na osmdesátá léta vhodné pro fanoušky Pražského výběru a milovníky dadaismu. 1) Film je složen z desítky sympatických songů proložených více či méně vtipnými promluvami protagonistů. 2) 30letému Davidu Kollerovi v hrané roli bubeníka, 29letému Vilému Čokovi i 24leté Lucii Bílé to slušelo. 3) Trochu mi vadí nedostatek odstupu a nadhledu, zvláště při srovnání s podobně zaměřeným o tři roky starším cimrmanovským snímkem Nejistá sezóna. (13.02.2014)

Praha má styl, není taková jako buranský Brno ve kterém žiju. A tenhle film vlastně na mě působil jako takový stylový experiment s kvalitní hudební skupinou Pražský výběr. Možná chtělo někde ubrat a zase naopak přidat, aby se docílilo konzistence, ale přesto je průřez dějinami jedné významné české kapely s nepodbízivou hudbou, udělán zodpovědně a s přehledem. Možná se více hodí na televizní obrazovky než na plátna kin. 60% (14.05.2012)

70%. Nejprve bych chtěl zdůraznit, že před tímto filmem jsem od Pražského výběru slyšel jen onen slavný song Pražákům, těm je tu hej a ani přes mé vcelku kladné hodnocení filmu je nehodlám poslouchat. Koncertní části filmu spolu se samotnými písničkami jsou totiž jeho suverénně nejslabší složkou. Pokud ovšem Kocáb neskáče po jevišti a Čok se neksichtí, dá se na to velmi dobře koukat - koncepce mi docela sedla a místy zachází do ještě absurdnějších poloh než o několik let pozdější Zelenkův Visací zámek 1983 - 2007. Závěrečné dohadování nad titulky taky stojí za to, ale kdo je to Frank Zappa? :) (30.07.2009)

"Prachy na kulturu nikdy nebyly a nebudou... Ale idea trvá." Zbožňuju filmy, ve kterých města vypadají takhle. Je to stejný špinavý a hravě depresivní dojem jako v topolovinách Žiletky a Sestra, nebo mně to tak aspoň připadá. Krom toho obrazová složka filmu velice vhodně odpovídá zběsilosti hudby a textu. A navíc mám ještě jednu nostalgickou vzpomínku... Moje maminka byla na tomhle filmu v kině, když jsem byla u ní v bříšku, a kvůli tomuhle filmu začala rodit. A od té doby jsem šílená. (08.09.2010)

Tento výborný sebeironický, nepatetický hraný dokument o Pražském výběru, uvádějící do směšné hrůznosti normalizačních Čech, mě nadchl už v raných gymnazijních letech, a to nejen pro skvělou muziku, která v něm zaznívá. Postmoderně odstíněná novovlnná estetika přelomu osmdesátých a devadesátých let, jíž je poněkud poplatný, s hudbou souznivě ladí včetně vší groteskní teatrality, televizománie a protihumorných satirických výstřelků, jimiž se tvůrci současně inspirovali Frankem Zappou a jej poctili. Inscenované písně se střídají s koncertními záběry a rámcují individuální i společná dramata a tragédie. Vyprávění se tak oživuje, ale zároveň se tak naneštěstí interpretuje tvorba kapely jako primárně jinotajná, což ji značně zužuje. Výběr jsem slyšel poprvé ještě před Listopadem na kazeťáku, který si občas od staršího bratra půjčoval můj největší a nejlepší kamarád, a snad proto, že mě tehdy osmi – či devítiletého bavila zvláštní absurdita a neobvyklost textů (neřkuli hudby jako takové), nechápal jsem nikdy, ani v pozdějších poučených letech, jejich produkci jako čistě politicky angažovanou. Výklad, jaký podává Smyczkův film, mě proto přichází zjednodušující – a dnes jsem z něj vycítil i jistou apologetickou snahu. Hájit se z obývání šedé zóny mi přišlo vždycky poněkud směšné: jak napsal Walter Benjamin, obývat znamená nechávat stopy, a tedy právě stopy nejpřesvědčivěji hájí či žalují naše pobyty – a tvorba Výběru rozhodně nežaluje. Dodatečné obhajoby, které jsem vyčetl z některých výpovědí a vlastně trochu i z dokumentu jako celku mi tedy přijdou nadbytečné. (30.04.2018)