Solaris

Všichni jsou urvaný z hudby v SUNSHINE (jakkoli je skvělá!), ale v tomhle filmu je minimálně stejně dobrá, akorát si toho nikdo nevšim. Ve skutečnosti tady v jádru jde o romanťák jako prase (stejně jako třeba ve FONTÁNÉ), ale romantika prošpikována nádechem tajmného sci-fi, stává se ještě zajímavější a i když tenhle snímek není dokonalej (což není nikdo a Jirka Krampol nejmíň!), emotivně to u mě vyhrál na celý hašišově zamilovaný čáře! (28.12.2007)

Nedovedu posoudit, do jaké míry je Soderberghův film důstojnou adaptací Lemovy předlohy, či do jaké míry může soupeřit s Tarkovského klasikou. Nicméně po shlédnutí modernistické verze kanonického sci-fi díla mohu říct s jistotou jedno: je to skvělý film. Po vizuální stránce dovedně estetizovaný, po režijní stránce zvládnutý, působivý, sugestivní, emotivní. Bohužel je na něm cítit, že je to nejasná kontura ideového masívu, z nějž dokázali tvůrci uchopit sotva slupku. Nicmémě i přes tuto limitu je Solaris v. 2002 konzistentním snímkem, který prezentuje v kontextu současné mainstreamové sci-fi produkce vyzrálou a intelektuálnější odnož, která bohužel v jádru trochu připomíná povrchový intelektualismus, dojmologii a podobné neduhy. Tím se ale člověk nesmí nechat odradit. Ani tím, že Clooney na složitou roli psychologa Kelvina herecky nemá. Zvláštní příchuť futuristické love story, existenciálně setmělá atmosféra a nejistá perspektiva Soderberghovy narace činí z filmu příjemný požitek pro všechny smysly. To, že je otupený limitem obsahu, je kupodivu malá vada na kráse. (09.10.2005)

Americké Solaris jsem se dlouhá léta štítivě vyhýbal jako upír česneku, protože jsem si nechtěl pokazit dojem z mé milované Soljaris ruské, nebožtíkem Tarkovským režírované. No, zkrátím to - Američani ducha existenciálně laděné sci-fi předlohy samozřejmě trochu zprasili, ale dá se. Zatímco Tarkovskij pojal Lemovu Solaris meditativně, dušezpytně a filosoficky, Soderbergh se svou hollywoodskou čeládkou z ní udělal v první řadě lovestory, teprve v druhé řadě proloženou občasnými filosofujícími plky, zabalenou do vizuálně pohledného obalu a ke konci pravda i s docela slušnou nehollywoodskou atmoškou. Nebýt těch častých rušivých a otravných prostřihů na pozemské scény z mileneckého a manželského života Chrise a Rhey, a naopak být tam víc toho filosofujícího a vesmírného, šel bych s hodnocením ještě klidně výš. (24.02.2015)

Celý film jsem ani tak nepřemýšlela nad zápletkou, jako spíš nad tím, jak se tady Soderbergh snaží natočit film o něčem, co chápe jen on. Což je škoda, protože měl po ruce dobré herce i netradiční prostředí. Filmy, jejichž konec nejde pochopit, mi většinou vůbec nevadí a to proto, že nad nimi musím aspoň zapřemýšlet. Bohužel Solaris tak rychle vyšumí, že je nad ním přemýšlet docela zbytečné. (28.10.2009)

Čekal jsem, že napíši ,,americký remake Tarkovského Solarisu", ale musím napsat toto - nový Solaris je zajímavou a neotřelou adaptací původní literární předlohy Stanislava Lema. Vybírá si z ní sice jen některé motivy a základní dějovou kostru, ale Steven Soderbergh navíc přináší zvláštní odér melancholie (celý film je tónován do temnějších a melancholických barev, flashbacky ze Země jsou obvykle zahaleny deštivou clonou, interiéry (jak kosmické stanice, tak i ty ze Země) jsou strohé a působí odcizeně, chladně, kamera často bloudí scénou a některé záběry jsou záměrně rozostřené, navíc ta ambientní hudba...) a akcentuje rozměr psychoanalytického zrcadla podvědomí (nabízí se otázka, zda je naše podvědomí vlastně nebezpečné?) - planeta zhmotňuje to bolestné v lidech... Tváří v tvář svému svědomí pak člověk začíná přemýšlet mimo své obvyklé racio... Stevenu Soderberghovi se podařilo natočit kvalitní sci-fi film jdoucí mimo trendy vytyčené efekty a akcí a pro sebe konstatuji, že se se svým psychologickým rozměrem dotkl čehosi ve mně... Možná romantický podtón, možná nedostatek hmatatelně hlubšího významu mi to však malinko zkazil... (04.10.2007)