Solaris

V porovnaní s Tarkovského Solarisom (videla som z neho kedysi poslednú tretinu) ide o ľahšie stráviteľnú (a milosrdne krátku) verziu, ktorú bežný divák určite lepšie pochopí a prijme. Scifíčko je to dobré - avšak nedokážem sa stotožniť s postavami ani príbehom. Jediná sympatická mi bola Gordon, naopak Chrisa Kelvina som často mala chuť nafackať a jeho psychicky labilnú ženu som nemohla ani zniesť. A čo sa týka Chrisovej konkrétnej situácie v blízkosti Solaris, mala som silný dojem, že pre vedca by malo byť dostatočnou hanbou a momentom sebauvedomenia, keď sa jeho vlastná ilúzia začne správať racionálnejšie ako on sám. Znamená to, že na pôvodný Solaris už asi nikdy odvahu nepozbieram. (18.07.2005)

Všichni jsou urvaný z hudby v SUNSHINE (jakkoli je skvělá!), ale v tomhle filmu je minimálně stejně dobrá, akorát si toho nikdo nevšim. Ve skutečnosti tady v jádru jde o romanťák jako prase (stejně jako třeba ve FONTÁNÉ), ale romantika prošpikována nádechem tajmného sci-fi, stává se ještě zajímavější a i když tenhle snímek není dokonalej (což není nikdo a Jirka Krampol nejmíň!), emotivně to u mě vyhrál na celý hašišově zamilovaný čáře! (28.12.2007)

Nová doba si žádá nové vize, ale i přesto mi Soderberghova interpretace přijde až smutně polovičatá a toporně odhodlaná tam, kde by neměla. Nejvíc za to může srovnání s Tarkovského myšlenkovým vesmírem, které se zde smrskává na problematiku správného zhodnocení situace v daném okamžiku, popřípadě silnou love story s podtextem porozumění a odcizení. Na to, že se režisér chce opírat pouze o příběh lásky, která může dostat novou šanci, je až příliš často odosobněný a silně tak ubírá na potenciálním přesahu. Navíc s očekávanou výjimkou Clooneyho dost kazí i herci. Natascha McElhone je nepřirozená nejen na lodi, ale i ve vzpomínkách a Jeremy Davies prapodivně a nevěrohodně gestikuluje u jakékoli repliky. Přesto ale i přes mou mírnou averzi k Soderberghově hledání sociálních podtextů přiznávám novému Solarisu jistou hypnotičnost. Divák za to vděčí hudbě, překvapivě živé kameře a hlavně silně citelné blízkosti planety, o které každý z nás alespoň jednou snil. (04.10.2007)

Celý film jsem ani tak nepřemýšlela nad zápletkou, jako spíš nad tím, jak se tady Soderbergh snaží natočit film o něčem, co chápe jen on. Což je škoda, protože měl po ruce dobré herce i netradiční prostředí. Filmy, jejichž konec nejde pochopit, mi většinou vůbec nevadí a to proto, že nad nimi musím aspoň zapřemýšlet. Bohužel Solaris tak rychle vyšumí, že je nad ním přemýšlet docela zbytečné. (28.10.2009)

Solaris. Oceán. Snová planeta. Promiňte, to patří jinam. Už proto, že na Solaris se párkrát letmo jukneme z okna a jinak si hrabeme na vlastním písečku , s kterým nemá výzkum jednoho velmi zvláštního koutu vesmíru nic společného. Odhrabáváme píseček z vlastních vzpomínek, snů a komplexů a ony se nám zhmotňují před očima se samozřejmostí, která nás nutí přemýšlet, zda šílíme, umíráme, sníme nebo pro nás nějaký poťouchlý experimentátor s lidským plemenem parafrázuje Pretty Woman ("Vítejte na Solaris, místu, kde se plní vaše sny"). Případně zda jsme vkročili na tu pomyslnou hranici mezi realitou a... něčím jiným. Filmová Solaris tohle naneštěstí skryla do obalu melancholického milostného příběhu a za celou dobu se hloub než k obalu nedostaneme. Bleděmodrý svět vesmírné stanice se tak stává pastí pro invenci a komplexnost a snaží se nám to vynahradit sondami do rozechvělého nitra lidské duše, tancem mezi střepy vzpomínek a zpěvem vesmírných Sirén, lákajících nás k zapomenutí toho, co bylo, a užívání si snu, který se stal realitou. Jenže co je realita a co přelud a zda je přelud přeludem, když si uvědomuje, že je přelud, to je otázka. Otázka, o kterou se pouze zlehka otřeme, abychom se mohli dostatečně topit v tom ostatním. A i když se s Georgem Clooneym, který se snaží ze všech sil, kterých rozhodně nemá málo, stejně jako Natasha McElhonová nemá málo osobitého křehkého půvabu, topí docela příjemně, nebude asi málo takových, kteří budou během půldruhé hodiny onoho utápění potřebovat sirky pod víčka. Že k ničemu nedojdeme a nic se nevyřeší, je nabíledni, konečně rovnice o tolika neznámých snad ani nemůže mít řešení srozumitelné lidským bytostem. Ale že tam, kde nám knižní předloha nabízí fascinující, komplexní pohled na lidské touhy a sny, Solaris samotnou (překvapivě mi na filmu nejvíc vadila změna rodu planety oproti předloze) i hranice lidského poznání, pro nás film vydestiloval jedinou a to ještě nijak chuťově výraznou esenci a jsme nuceni smířit se s koncem, který aspoň na mě dělá dojem třešňové větvičky narpubované na kaktus a nutí mě dospět k závěru, že za málo peněz málo muziky, je smutným výsledkem snahy přiblížit Solaris filmovému divákovi. Asi jsem opravdu hledala zrcadlo vlastních představ a ne nový obraz, ale tenhle obraz byl na můj vkus namalován příliš vybledlými barvami. (06.11.2007)