Šťastie

Kdo není prase, ať hodí kamenem. Naprosto dokonalá smršť černého humoru, který překonavá hranice obecně uznávané přípustnosti či chcete-li dobrého vkusu s razancí slona v porcelánu. Zahoďte všechny své zásady, dobré mravy i předsudky a Štěstí Vám ukáže, že i pederast může být dobrým otcem a manželem. (27.03.2015)

"Don't worry son, you'll cum...one day." Tak to byl ještě víc bizár táta-syn rozhovor, než na jakej všichni rádi vzpomínáme z Prciček. Další moje oblíbené scény: "It's a fact, I bore people.", "Hey, my son is a fag.", "I always thought you will end up alone, without a career, anything. It's what we all thought, mom, dad, your sister. Everyone.". Bylo to hodně úchylný teda =). Klidně mohli jít i dál, ale i tak jsem byl spokojenej. Už jenom ta idyla americký rodinky - ta maminka je moje nejoblíbenější postava. (85%) (10.04.2016)

Tak moje dřívější zhlédnutí Života za časů války se mi opravdu vrátilo jako bumerang, protože některé z postav využil Solondz právě už ve Štěstí, a to nejen totožných jmen, ale částečně i typů charakterů, takže to bylo místy jako neustále se vracející déja vu (naštěstí ve „starší“ verzi bylo využitou mnohem větší spektrum podivínů). A také atributy Života odpovídají těm ve Štěstí (znovu vládne absurdita), jen jsou propracovanější, vypointovanější, rozhodně jsem se podstatně víc bavil (nejvíc asi u scén s psychiatrem, ať už to bylo jeho „zaujaté“ poslouchání pacienta, vlastní způsob terapie či dobře mířené otcovské rady synovi; dost často pomohla i harmonická hudba nehodící se do daných situací). A přibylo i více cynismu (nikým nepostrádaný kolega Andy) a rytí do všech těch pokrytců (kteří přitom mají své vlastní úchylky, kostlivce ve skříni) a všemožně se přetvařujících jedinců (společnému posezení dvou „dokonalých“ sester se stejně tak „skvělým“ životem se snad ani nejde nevysmát). Na druhou stranu nechybí ani vyloženě vážné scény, které jsou trochu jako pěst na oko a kvůli nim pak film působí poněkud nekompaktně. Proto dávám pouze slušné 4*. „Co by se stalo, kdybych mu sehnal...profesionálku, chápeš?“ – „Profesionálku?“ – „Děvku. Co by ho to mohla naučit. Pro začátečníky, chápeš...zaučit ho.“ – „Ale, Joe...je mu jedenáct.“ – „No jo, máš pravdu. Máš pravdu. Už je pozdě.“ (22.07.2014)

Tod Solondz rád a zase provokuje. Ale keď on je tak dobrý režisér a zase mu to prechádza. Američania a aj my dobre vieme, že má čo kritizovať a veľa ľudí môže v postavách spoznať samých seba alebo svojich blízkych. V 90tych rokoch je ešte možné badať reflexiu doby a pokusy o zachytenie ich spoločenskej atmosféry. Spolu so Safe je Šťastie jeden z kľúčových nezávislých filmov 90tych rokov, ktoré sa o to snažia. Dá sa povedať, že sú orámované Altmanovými Short cuts a vrcholia Happiness. Možno preháňam. Dnes mi takéto filmy chýbajú. (05.06.2012)

Todd Solondz je pro mě objev. Výborně napsané dialogy, výborné okamžiky - Happiness je nekonvenčnost sama. Solondz se nebojí vlézt do zaječí nory a vytahuje na nás takové věci, které nikde jinde neuvidíte (alespoň v americkém filmu). Konec je "přetáhlý" ve smyslu "kam až scénárista může zajít" (ano, ta scéna se psem je vyloženě nechutná). Nicméně Happiness je neskutečně originální film, ve kterém je spousty silných filmových okamžiků a já se rozhodně vydám po dalších filmech Todda Slondze. 80% (02.07.2008)