Vlny

Po vší té chvále, která se na tento film po uvedení na KVIFF snesla, jsem se popravdě trochu bála, abych nebyla zklamaná, neb jak už jsem tu párkrát na jiných místech podotkla, často se mi to u ze všech stran opěvovaných snímků stává. Nakonec vůbec nebylo proč se obávat, viděla jsem totiž velkofilm s velkým V, který se může, troufám si tvrdit, s klidem stavět vedle velkých výpravných zahraničních snímků. Dalo by se tu dlouze popisovat, jak je tu podařená kamera, hudba, zvuk, herecké výkony (až neuvěřitelné, kolik výborných herců se do filmu podařilo shromáždit a jak skvělou práci odvedli - těžko někoho vypichovat, všichni byli skvělí, ale když, tak osobně bych asi vyzdvihla Vojtěcha Vodochodského, který měl asi poprvé příležitost pořádně ukázat, co v něm je a využil jí jak se patří, Tomáše Maštalíra, jehož ředitel správy spojů byla možná nejvíce vrstevnatá postava ze všech, a pak hlavně Stanislava Majera, který konečně po delší době dostal ve filmu/seriálu po všech těch paskřivcích a hajzlech charakterní roli, která mu náramně sedla). Možná bych za sebe raději řekla, že Vlny jsou jedním z těch (ne až tak častých a samozřejmých) případů, kdy se začnete dívat, prakticky okamžitě vás to chytne a pak vás až do konce ani  nenapadne, že by třeba nějaká složka filmu mohla být udělaná lépe, že něco nesedí. Protože vám prostě vše připadá tak, jak má, přestáváte ten film vnímat v jednotlivostech a prostě si ho užíváte jako skvěle šlapající celek. Ale určitě to není jen technicky skvěle působící film. Dokáže probudit spoustu emocí - na mě osobně se postupně nebo i zároveň při sledování intenzivně přeneslo nadšení z toužených změn, hrdost a obdiv k těm, kteří si dokázali zachovat tvář, obavy z těžkých rozhodování, napětí, hořké zklamání, když se věci začaly hroutit, naděje, úzkost i beznaděj, dojetí, ke konci místy i fyzické projevy v podobě sevřeného hrdla... Přitom, když se člověk zamyslí, tu vlastně nemáme nějaký bohatý, ucelený příběh jednoho hlavního hrdiny, na kterého bychom se mohli napojit a prožívat to celé s ním a který často u filmů jako diváci potřebujeme, aby nás zajímaly. Ne, že by postavy nebyly zajímavé (film mě např. dokonce přiměl si dohledávat více informací o pro mě extrémně zajímavé postavě s reálným předobrazem, Milanu Weinerovi, o němž jsem - trochu se stydím - dosud neměla tucha). Ale táhne to celé hlavně působivě zpracované téma nebo spíše témata jednotlivé postavy tak trochu přesahující - množné číslo, protože z mého pohledu to není "jen" o roce 1968 a prostředí rozhlasu, ale máme tu spoustu takových těch věčných motivů jako jsou souboje dobra a zla, odvahy a zbabělosti, důležitosti hodnotových otázek, zachovávání či hledání hrdosti a důstojnosti navzdory měnícímu se společenskému prostředí apod. To jsou motivy, které ve filmech a seriálech můžeme pozorovat dnes a denně, takže by se možná mohlo někomu zdát, že je to něco přežitého. Podle mého názoru se ale stále vyplatí, pokud jsou nám podávány prostřednictvím takto zdařilého silného filmu, nad nimi trochu zapřemítat, prožít si je. Ať už nad nimi budeme uvažovat v kontextu roku 1968 nebo jiné zásadní společenské či klidně i významné osobní události. Zvlášť v dnešní době, kdy mám často pocit, že se bohužel důležitost zachování morálky či "obyčejného" slušného lidského chování mnohdy někam vytrácí či zesměšňuje... Když bych to měla shrnout, tak Vlny podle mého názoru mohou uspokojit diváky napříč generacemi a očekáváními - dá se na ně dívat jako na jednoduše kvalitní film, kde si užijete na vysoké úrovni všechny složky, které k dobrému filmu patří; dá se díky nim vrátit k reálným historickým událostem a třeba se i něco dozvědět; dá se díky nim a s nimi prožít a zamyslet nad obyčejnými otázkami lidské existence, které přesahují dobu a společenská zřízení. A přes toto všechno z toho filmu necítím žádný kalkul, prvoplánovost, snahu zaujmout co největší masu za každou cenu (však ona bude určitě dost velká skupina lidí, která se snímku vyhne obloukem čistě jen kvůli jménu režiséra, protože je to přece ten, co dělal výzvy k bábám a dědkům, nebo třeba kvůli přesvědčení, že mladší generace přece nemůže věrohodně a "správně" vyprávět o těžké době, kterou sama nezažila - lidi, jak chcete, ale podle mě se zbytečně připravujete o zážitek z dobrého filmu). Tady se prostě potkalo všechno od zajímavého nápadu, silných témat, přes talent a um všech zúčastněných profesí, cit pro zpracování až po to, že to všechno (a asi mnohem více, co člověka ani nenapadne) se podařilo až nebývale poskládat dohromady tím nejlepším možným způsobem. A už končím, radši si na to zajděte do kina (v televizi to bude podle mě poloviční) sami a přesvědčte se, jestli kecám nebo ne. Mám ale docela naději v to, že pokud jste člověk, který miluje filmy a/nebo si aspoň občas rád prožije nějakou hlubší emoci nebo se zamyslí nad hlubšími (ač vlastně obyčejnými) životními otázkami, nebudete litovat... Viděno 10. 8. 2024 na předpremiéře v Letním kině Boskovice. 95 %. (14.08.2024) (menej) (viac)