Kamarát do dažďa

Ve své době jsem měl oba Kamarády do deště hodně rád. Mezi ústřední dvojkou Tofi + Vaculík to zkrátka neskutečně funguje. Čehož režisér Soukup využil a dle mě jim ušil role na míru. Příběh je mixem napínavého krimi a vtipné komedie, kdy je to dobře vybalancováno a u titulků vždy převládne dobrý pocit. Hudba v podání tehdejších hitovek tomu značně napomáhá. Je třeba přiznat, že moje hodnocení je možná více než jindy subjektivní. Objektivně by bylo možné vytknout dost věcí, ale já to neudělám a milerád dám lepší tři hvězdy. (04.09.2017)

1* pouze za krásného záporáka Karla Augustu. Jinak strašná věc z období pádu komunismu, kde patrně cikán Tofi s držkou plnou žvejkačky roznáší pivo v knajpě (toho bych kopl do prdele ještě ve zkušební lhůtě), krade a je okraden. Samolibý sen všech pubescentů s vaginou Vaculík se prohání v taxíku, krade a je okraden. Pak si ten pitomec nechá ještě prachy v přihrádce volhy, co mu shoří. Partnerky těchto dvou idiotů jsou štětky, co v sobě nemají špetky ženskosti. Scénář je děsivý, ujde na tehdejší poměry pouze hudba-ne svou kvalitou ale dobovým soundem. (06.01.2011)

Podraz na druhou. Filmová tvorba režiséra Jaroslava Soukupa, předlistopadová i porevoluční, bezesporu nepatří k reprezentativnímu vzorku československé kinematografie, ale svým způsobem vypovídá cosi o lidech a době. Kamarád do deště je dnes, po třiceti letech, spíše dokumentárním prostředkem pro pochopení společenského vývoje v závěrečné fázi perestrojkového období – obraz normalizačního podsvětí je ve filmu ilustrován v nadmíru atraktivním, až nezvykle přímočarém sledu; většina scén doslova pulsuje magickým étosem, který o časech veksláků a jiných podvodníků vypovídá v nefalšované, autentické podobě. Dojem nenucenosti, a přece kritičnosti přitom Soukup vytváří tím, že pošetilosti obou hlavních hrdinů, tedy Michala a Tomáše, konfrontuje právě s realitou doby jako světem promyšlených plánů, schválností, chyb či neuvážených, a snad i neuvědomělých krutostí. Jistou roli v tom všem samozřejmě může hrát i podvědomá nostalgie, spjatá především s osobami Sagvana Tofiho a Lukáše Vaculíka, jejichž herecké kreace i přes nepopiratelnou slabost náleží k dobovým fenoménům; naopak Karel Augusta, nedoceněný hráč malých rolí, zde získal příležitost, jak na sebe upozornit mimo zavedený komediální obor. Některé filmy chtějí delší čas a pokud jim ho dopřejeme, je docela možné, že v nich objevíme jejich skrytou hodnotu, o níž v době premiéry neměl nikdo ani tušení. (23.02.2019)

Nebylo to vůbec špatné... nijak napínavé taky ne, spíš se člověk usměje, když někoho podvedou, nad tím, jak lidi dokážou být blbí. Film je to na tu dobu opravdu v pohodě, akorát co mi lezlo krkem a to dost, to byla ta hudba. Naštěstí mi ale nezkazila dojem z celého filmu, takže celkově to hodnotím jako slušný nadprůměr! (27.06.2013)

Nebylo to tak hrozné, jak jsem si čekal. Nebo asi bylo, ale má to takovou rozkošnou patinu. Nedokážu posoudit, do jaké míry opravněně jsou oba dva hlavní představitelé sexuálními symboly své doby, ale po herecké stránce žádná sláva (ono tady taky není moc co hrát). Zápletka téměř neexistující, peripetie jak se patří duchaplné. Ale ústřední písni nechybí vůbec nic... 60% (17.02.2015)