Neboj sa, zlatko

Vykradená hromádka civilních žánrových povídek, která klame tělem až do té míry, že odmítá odpovídat na vlastní otázky. V první třetině se objevuje tolik slepých uliček a nikam nevedoucích vějiček, že jsem do poslední vteřiny nechtěl věřit, že chce Olivia Wilde celý svět postavit na jediném zvratu. Hodnocení se tak z větší části opírá o božský talent Florence Pugh, která jen zvýšeným hlasem nebo lehkou grimasou zadupává planě křičícího Stylese nebo rozšafného Pineho do země. Režie nebo vizuál jsou až neoprávněně sebevědomé, což několik zbytečných linek v konečném dojmu umaže, ale ty nejviditelnější (letadlo, zemětřesení) ignorovat nelze. 50% (04.05.2023)

(Spoiler alert!) To nic, drahá se asi nejspíš neubrání porovnání se Stepfordskými paničkami a jim podobným snímkům, v nichž "není naoko perfektní realita tím, čím se zdá být". Jelikož je ona podobnost s Paničkami hodně očividná, tak se divák relativně brzo dovtípí, o co vlastně ve filmu jde, a tak očekává, že se mu třeba na konci dostane nějakého zásadnějšího a více šokujícího zvratu, k čemuž však úplně nedochází. Přesto ale musím pochválit líbivou výpravou a kostýmy evokující 50. léta a taktéž nepřeslechnutelný a vskutku tísnivý hudební doprovod. Tři a čtvrt hvězdičky! (27.09.2022)

Někdo by mohl pochválit herce, někdo by mohl pochválit příběh. Já bych rozhodně nechválil ani jedno. Florence hrála v mnohem zajímavějším Slunovratu a kdo si ji chce užít ve společnosti Chrise Pinea, ten ať si raději pustí Outlaw King. Olivie Wilde si už hned svým druhým filmem nastavila laťku příliš vysoko a tentokrát ji podskočila. 45% (08.11.2022)

// Stepfordské paničky feat. The Matrix s extrémně dráždivou a zároveň famózně hrající Pugh, vynikající kamerou a stylovým padesátkovým šmrncem (včetně dokonale padnoucí hudby), kterým tu krásu kazí jen slabší scénář s pár vyloženě zbytečnými scénami, nevyužitý záporák a příliš povrchní snaha o to být podnětný. Je to fajn a Olivia režijně roste, možná bych ji přirovnal k Peeleovi, akorát zatím bez Get Out na kontě. 7/10 (20.09.2022)

Chaos je nepřítelem pokroku a v sebeovládání je krása, káže uhlazený Chris Pine (který je mimochodem rok od roku podobnější Jeffu Faheymu) ve své variaci na krále incelů Jordana Petersona. Antiutopický obrázek umělé společnosti ve stylu Stepfordských paniček se po necelé půlhodině začne povážlivě rozpadat, když si dosud spokojená ženuška Florence Pugh začne všímat podivností, jež se v tomhle středostavovském ráji odehrávají. Hranice mezi realitou a psychotickými halucinacemi se postupně stírá, a přestože film do konce spíše doklopýtá, rozhodně stojí za pozornost. Během sledování se totiž v určitých momentech sympaticky přibližuje znepokojivé atmosféře Uteč, Truman Show či bytovým hororům v čele s Hnusem. Postupem času je však stále jasnější, že režisérka Olivia Wilde společně se scenáristkou Katie Silberman chtějí předat sofistikovanější poselství, než jakého jsou reálně schopny – a tak snímek dál a dál vysvětluje a podkopává si nohy. Stejně jako předchozí dílo této dvojice Šprtky to chtěj taky se i To nic, drahá řadí k filmům, které svůj žánr (nyní tedy antiutopický thriller) nijak zásadně neproměňují, jsou však jeho zajímavým a audiovizuálně vtahujícím příspěvkem. (21.09.2022)