Dobyvatelia stratenej archy

(1001) Naposledy jsem se dívala na film v takovém zvláštním rozpoložení, kdy jsem najednou bůhvíproč měla velmi intenzivní dojem, že se vlastně nedívám na komedii, respektive na něco, co by mělo být k smíchu. Bylo to jen takové chvilkové pomatení smyslů, protože Indy je okouzlující a všechno, ale bylo velmi poučné vidět film jinýma očima. Připomněly se mi Tarantinovy filmy, které jsou cool proto, že to o sobě svým stylem říkají, tak třeba se to Tarantino naučil od Spielberga. Jen ta úvodní sekvence "tajemných" záběrů, než se ukáže hrdinův obličej, to je něco, co by mi asi u jiného filmu podvědomě lezlo na nervy jako arogance tvůrců. Tarantina mi to také připomnělo v přístupu k zabíjení, protože jasně, je to film, je to inscenace, je to zábava, je to nadsázka a vůbec, ale když se člověk oprostí od znalostí popkultury a kontextu, tak smrt je zkrátka smrt a v tomto ohledu je ta slavná scéna se zastřelením muže, který se připravuje na šermovací souboj, hodně brutální. A ještě brutálnější, když si představím, že to vidím v kině plném lidí, kteří se všichni naráz zasmějí - ale to už se zase projevuje můj strach z většího množství lidí na jednom místě. Je to podobně brutální jako když nám hlavního záporáka Poslední křížové výpravy Donovana ukážou doma na večírku a v jeden moment do místnosti vstoupí jeho manželka a on ji políbí. Já potom celou dobu musím myslet na to, že z té paní bude vdova a že bude třeba celý zbytek života nešťastná. Co to se mnou je. Taky mi moc není po srsti zdejší damsel in distress, jejíž hlavním nástrojem je nekontrolované vřeštění, přece jenom to už působí trochu lacině. Co mi naopak připadalo nesmírně hypnotické a vlastně až jak obraz z jiného filmu, je právě moment, kdy je Marion zavrtaná mezi mumiemi a řve a čeká, až ji tam odsud Indy vytáhne, a je tam jeden několikavteřinový záběr na lebku, které se pomalým vlnitým pohybem plazí ústy silný had... To se probouzí ty deviace, jaké by člověk na povrchu nečekal při sledování lehkého dobrodružného filmu pro celou rodinu. A jaké psycho by všechna tato psycha mohlo korunovat? Samozřejmě závěrečný závěr ze skladiště, které je taky v prvním plánu takové to hahaha, hihihi, ale když to vezmu vážně, když to vezmu smrtelně vážně, tak je to síla, připomíná mi to takové ty neorealistické filmy typu Zloději kol nebo Ecce homo!, kdy celou dobu sledujeme jednoho člověka existenciálně trpět až do naprosté tragédie a misérie bez zdánlivé naděje na budoucnost, a potom od něj kamera odskočí a ukáže ho stát v proudícím davu lidí, čím nám naznačuje, že těch trpících je všude kolem nepočítaně a že vlastně možná všichni trpí a že vlastně nebude žádné zítra. Myslím, že se nějak potřebuji zbavit chmurů. (01.12.2014)

V mládí jsem Indiána nějak přehlédnul, takže nyní ke mně může těžko přilnout, ale zase na druhou stranu šlo o celkem nadupanou nálož akce, i když Steven to dělal po svém a ten jeho styl točení prostě pro mě není to pravé, ale fakt už tohle házím za hlavu a soustředím se opravdu na to, jestli mě film bavil nebo ne a tentokrát to šlo. Chvílema jsem se bavil, ale taky jsem i koulel očima (v tom horším smyslu). :-) V 81 roce to musel být blockbuster jak sviňa co? :D (16.11.2013)

Dvě scény (byť by se našla řada dalších), které považuju za zásadní pro docenění "Dobyvatelů ztracené archy", jsou sekvence s letadlem a s ponorkou. První z nich je mastercalass v konstruování akce v prostoru a vyprávění ve smyslu vrstvení informací a detailů, které budou následně zužitkovány pro dramatický efekt a kauzální vývoj scény. Navíc i tato sekvence dokládá herecké přednosti Harrisona Forda, respektive to, jak dokáže prodávat své charisma a současně umocnit komickou podstatu scény svou mimikou a řečí těla. Druhá sekvence mi přijde esenciální pro pochopení celé série jonesovek a jejich sebevědomé práce s brakem. Dělí totiž diváky na dva tábory. Jedni budou zcela nesmyslně řešit, jak se mohl Indy dostat na ostrov s ponorkou. Druzí si užijí genialitu zdejší střihové elipsy, spočívající právě v tom, že na onu otázku vůbec neodpovídá, protože prostě nemusí. V návaznosti na to pak o několik dílů dále první skupina diváků bude ofrflávat scénu s lednicí či přítomnost mimozemšťanů (byť jim nevadí biblické nadpřirozeno prvního a třetího dílu), zatímco protilehlý tábor je ocení jako další projevy toho, jak tvůrci ctí kořeny ságy v brakových filmových seriálech a jejich přímočaré logice a pokleslých elementech. (14.07.2022)

Polovina 80. let minulého století, doba postupného tání socialistického systému, naprosto vyprodané českokrumlovské kino, očekávání, jež nelze vyvolat žádnou marketingovou kampaní, vůně když už ne zakázaného, tak polooficiálního, slovy stěží popsatelná atmosféra, kterou již dnes nelze zažít, zprostředkovaný zážitek ze zcela jiného civilizačního prostředí... Dnes již s odstupem času tahle má osobní gloriola Dobyvatelů ztracené archy trochu vyprchala, ale přesto si vždy vzpomenu. Nebylo to sice ani zdaleka mé první oficiální setkání s americkou kinematografií, přesto se s prožitky filmů viděných na černobílém československém televizoru Tesla vjem ze Spielbergova velkofilmu v elektrizujícím a k prasknutí nabitém sálu místního kina nedá srovnat... (22.10.2010)

Co k tomu chcete psát? Spielberg má ambicioznější, závažnější a pro lidstvo asi i přínosnější filmy, ale stejně ho budu nejvíc milovat za Jonesova dobrodružství. Jedničku mám nejradši asi kvůli Marion, nejsympatičtější (protože nejráznější a nejvíc sexy) Indyho holce. Jsem moc rád, že se ve čtvrtém díle Karen Allen vrátí. (27.01.2008)