Dobyvatelia stratenej archy

V priebehu rokov sa moje poradie "indyoviek" menilo, chvíľu som mal najradšej Chrám, chvíľu Výpravu, ale nakoniec som definitívne uznal, že úplne best sú Dobyvatelia. Dôvod? Možno nemajú také šialené tempo ako Chrám, ani nedosahujú zábavnosť Výpravy, ale tu je najsilnejšia tá zimomriavková mystická atmosféra. Archa je skrátka najlepší artefakt, aký kedy Indy našiel. (01.04.2007)

Celá trilogie s Indianou Jonesem je ta nejcennější filmografická událost mého dětství. Ovšem Dobyvatele ztracené archy mám asi nejraději. Spilebergo s Lucasem tehdy dokázali vymyslet naprosto dokonalý koncept dobrodruha ve velmi ikonickém provedení, kterého zkrátka každý zná. Jehož styl každý zná, jehož věcičky každý zná. Což je samozřejmě kapitola sama pro sebe - Harrison Ford, kterého světu dali Star Wars, respektive samotný Lucas. Jeho charisma a neuvěřitelný šarm ho ihned vyzdvihlo na výsluní a stal se okamžitě jedním z mých nejoblíbenějších herců. Samotný film doslova srší nápady, z nichž vzniklo mnoho legendárních a nezapomenutelných scén, které si rád při každé příležitosti zopakuji. A co by to bylo za kultovní film nebýt ikonického soundtracku Johna Williamse...100% (08.03.2014)

(1001) Naposledy jsem se dívala na film v takovém zvláštním rozpoložení, kdy jsem najednou bůhvíproč měla velmi intenzivní dojem, že se vlastně nedívám na komedii, respektive na něco, co by mělo být k smíchu. Bylo to jen takové chvilkové pomatení smyslů, protože Indy je okouzlující a všechno, ale bylo velmi poučné vidět film jinýma očima. Připomněly se mi Tarantinovy filmy, které jsou cool proto, že to o sobě svým stylem říkají, tak třeba se to Tarantino naučil od Spielberga. Jen ta úvodní sekvence "tajemných" záběrů, než se ukáže hrdinův obličej, to je něco, co by mi asi u jiného filmu podvědomě lezlo na nervy jako arogance tvůrců. Tarantina mi to také připomnělo v přístupu k zabíjení, protože jasně, je to film, je to inscenace, je to zábava, je to nadsázka a vůbec, ale když se člověk oprostí od znalostí popkultury a kontextu, tak smrt je zkrátka smrt a v tomto ohledu je ta slavná scéna se zastřelením muže, který se připravuje na šermovací souboj, hodně brutální. A ještě brutálnější, když si představím, že to vidím v kině plném lidí, kteří se všichni naráz zasmějí - ale to už se zase projevuje můj strach z většího množství lidí na jednom místě. Je to podobně brutální jako když nám hlavního záporáka Poslední křížové výpravy Donovana ukážou doma na večírku a v jeden moment do místnosti vstoupí jeho manželka a on ji políbí. Já potom celou dobu musím myslet na to, že z té paní bude vdova a že bude třeba celý zbytek života nešťastná. Co to se mnou je. Taky mi moc není po srsti zdejší damsel in distress, jejíž hlavním nástrojem je nekontrolované vřeštění, přece jenom to už působí trochu lacině. Co mi naopak připadalo nesmírně hypnotické a vlastně až jak obraz z jiného filmu, je právě moment, kdy je Marion zavrtaná mezi mumiemi a řve a čeká, až ji tam odsud Indy vytáhne, a je tam jeden několikavteřinový záběr na lebku, které se pomalým vlnitým pohybem plazí ústy silný had... To se probouzí ty deviace, jaké by člověk na povrchu nečekal při sledování lehkého dobrodružného filmu pro celou rodinu. A jaké psycho by všechna tato psycha mohlo korunovat? Samozřejmě závěrečný závěr ze skladiště, které je taky v prvním plánu takové to hahaha, hihihi, ale když to vezmu vážně, když to vezmu smrtelně vážně, tak je to síla, připomíná mi to takové ty neorealistické filmy typu Zloději kol nebo Ecce homo!, kdy celou dobu sledujeme jednoho člověka existenciálně trpět až do naprosté tragédie a misérie bez zdánlivé naděje na budoucnost, a potom od něj kamera odskočí a ukáže ho stát v proudícím davu lidí, čím nám naznačuje, že těch trpících je všude kolem nepočítaně a že vlastně možná všichni trpí a že vlastně nebude žádné zítra. Myslím, že se nějak potřebuji zbavit chmurů. (01.12.2014)

Steven v plné formě nám nedá vydechnout. Jízda na horské dráze nám dává jen málokdy vydechnout - pořád se něco děje. Mistrovská hudba Johna Williamse (hlavní motiv asi patří k tomu nejznámějšímu z filmové hudby), dodnes slušné triky a především velká porce humoru a dobrodružství. No a ovšem skvělý hrdina Ford (původně zamýšleného Sellecka si nedovedu a nechci představit). Miluju scénu s plánkem vykopávek za úsvitu. (30.07.2003)

Dodnes si pamatuji ten osudný den, kdy se mé cesty poprvé zkřížili s Indym. V necelých sedmi letech na škole v přírodě to bylo. Panovalo deštivé odpoledne a nebyly tedy žádné venkovní aktivity. Aby měli učitelé pokoj, tak se hordě děcek pustilo video. Akorát, že nebylo po ruce nic animovaného (vlna hmatatelného zklamání mezi námi prcky) a tak nezbylo než nám pustit něco hraného z ohrané kazety. Nejdřív se nějaký film rozběhl, ale byl záhy zastaven (největší záhada mého života; co to jen mohlo být?). Kazeta byla přetočena do své druhé půlky. Následně nám učitelský sbor pustil cosi s nějakým pánem v klobouku. Navíc divně nadabované jedním dospělákem, kterému nebylo moc rozumět. Nejdříve jsem byl strašně zklamán, ale pak se vyvalila koule, rozezněl se hlavní motiv a... A již nikdy nic nebylo jako dříve. Potkal jsem největší lásku svého života (manželka odpustí). Tento filmový zážitek byl v mých očích překonán jediným snímkem; a ne, Výprava to není. Druhý den po projekci bylo už sice krásně, ale za pískotu v rytmu hlavní melodie jsme si vydupali puštění druhého dílu. Reakce u scény s polévkou byly... Ne, to už je jiný příběh. (20.08.2006)