Zachráňte vojaka Ryana

Opět Spielberg + Hanks a opět veledílo, které má namířeno, aby se zapsalo zlatým písmem do historie kinematografie a válečných filmů. Souboj Vojína Ryana a Tenké červené linie je nemyslitelný, protože každý film vypráví svůj příběh o své válce a neuvěřitelným způsobem se liší práce obou režisérů. Pro většinu lidí se stane Vojín Ryan nejoblíbenějš, nejlidštějším a nejrealističtějším snímkem o válce. Měl by ho vidět každý a usoudit jestli je opravdu tak dobrý nebo jen dvojce Hanks Spielberg umí zahrát na správnou strunu na nefunkčním piáně. (05.06.2004)

Ano, je to americky patetické až na půdu, ale je to zatraceně dobré. Málokdy se po filmu člověk sám sebe tak naléhavě ptá: "Zasloužím já si takový život, který mám? Zasloužím já si život vůbec?" Promiňte, všudypřítomný patos dostal i cynickou Faidru, hned to přejde... Tak, už je to. Ale jedno platí - ať už si člověk libuje ve válečné vřavě (na scénu vylodění nezapomene do nejdelší smrti nikdo, kdo ji viděl) nebo v nenápadných scénách, které křičí mnohem hlasitěji (scéna s písní Edith Piaf ve zničeném městě nebo vyznání kapitána Millera), najde si tady to své. (22.06.2007)

Na jednu stranu ten film hodnotím vysoce kladně - od každého jiného režiséra by to byla bomba. Na druhou stranu ale musím vidět i drobné chyby - a to zejména proto, že režisérem je Steven Spielberg, mistr nad mistry, jemuž ale (zdá se) v posledních letech malinko dochází dech. Každopádně ale je třeba podotknout, že minimálně ta úvodní cca 20-minutová bojová sekvence vejde do historie filmu. Zbytek je také velmi vydařený, ale přece jen mám dojem, že už to jaksi není ono a že Steven svou laťku pomaličku, ale jistě snižuje. A když srovnám dva válečné hity roku 1998 - tento a Tenká červená linie, pak z tohoto miniduelu vyjde TČL jako vítěz. (29.10.2002)

V tomto případě nemá smysl opisovat běžně známá fakta a postřehy. Naše generace měly to vzácné štěstí, že nemusely válku zažívat a poznávat zblízka. Drsný pohled do tváře války v těch jejích anatomických detailech, o kterých pamětníci zpravidla vůbec nemluví; patří to totiž k největším lidským důvěrnostem, které si ponecháváme sami pro sebe. Zdánlivý naturalismus filmu je pouze protokolově pojatým realismem, jež zbavuje hrůzy těchto mezních situací jakéhokoliv konvenčního a zplošťujícího pozlátka. Není to však veškerý obsah: zbývá také místo pro ideu a povznesení; v případě této války pro ideu velkou a pro povznesení skutečně katarzní. Tom Hanks tu k FORRESTU GAMPOVI přidal další ze svých mimořádných uměleckých výkonů. Strasti a hrůzy této války přitom zaostávají - zní to hrůzně, ale je to pouze přesné - za tím, co se dělo na východní frontě i v případě našich vojenských jednotek. To vzácné štěstí - žít v míru, štěstí, pokoji a klidu - by mělo vydržet; to je asi to, co napadne každého, kdo zhlédne tento příběh hrůzy a vykoupení. (06.10.2008)

Má kamarádka mi sdělila, že při úvodní scéně vylodění na Omaha Beach chtěla utéci ze sálu, ale byla tak hypnotizovaná tím, co se děje na plátně, že zůstala sedět jako přibitá. Tohle je film vysloveně pro velké plátno a kvalitní zvuk, kdy kolem vás lítají kulky a vy máte pocit, že jste tam fyzicky s nima, že jste součástí děje. První půlhodina Ryana se stala legendou. (13.04.2003)