Zachráňte vojaka Ryana

Tam, kde jiný Spielbergův film, Schindlerův seznam, končí, tam, na válečném hřbitově, začíná (a také končí) Ryan. Scéna je to v obou případech "dojemně Spielbergovská" a nemyslím to jako lichotku. Vykrádání sebe sama a nejen sebe, je, začínám se s každým dalším filmem od něj domnívat, Spielbergův trademark. Jen změna tématu ho dokáže osvobodit od opakování se. A snad i proto témata střídá. Ale abych ho jen nehaněl, kulometně dělostřelecké peklo na pláži s takovými sympatickými detaily jako změna ozvučení pod a nad hladinou, hvízdající a zvonící kulky, vybuchující granáty - všechna čest - je velkolepé. Trošku se ovšem bojím, že jde o nechtěnou oslavu války, její adrenalinovou estetizaci, její představení jako svého druhu extrémní sport. Člověk spíš propadne touze zkusit si vylodění v nějaké válečné FPS než jakémukoliv jinému pocitu. +++++ Po vylodění... nesmyslná mise, ve které se hlavní hrdinové potulují po okolí Carentanu a neustále se ptají: "Není tu Ryan?", a občas to prokládají různými řečmi či bojem, to už není příliš velká zábava. Nicméně během těch mnoha minut mě napadlo, co že mi to tak na Spielbergovi vadí. On nedůvěřuje svému divákovi. +++++ Nevěří, že ho může dojmout náhlá smrt postavy, proto musí umřít obklopena přáteli a volat maminku. Nevěří, že si divák všimne detailu, který se rozhodne do filmu vložit, proto na něj okatě upozorňuje a ještě ho několikrát zdůrazní pohledy protagonistů. Vede prostě své diváky za ručičku. U jeho filmů se divák nemusí vůbec bát, že by mu něco uniklo, že by musel mít mozek a smysly vybičované na maximum. Kdepak, i závažná témata divákovi natráví jak ptačí rodiče potravu ptáčatům. Rozmělňuje své filmy bezvýznamnými epizodkami, drobnostmi, které ho zřejmě kdysi zaujaly a chce se o ně teď podělit. Natahuje tak stopáž svých filmů k prasknutí. Napjaté situace s oblibou řeší dojemnými proslovy... Ještě si tento svůj dojem ověřím u jeho filmu Amistad. +++++ Ryan se nás snaží přesvědčit o nesmyslnosti a hrůze války, ale vzato kolem a kolem, válka nám tu vychází jako ta nejlepší příležitost k projevení odvahy, chlapskosti, kamarádství, nejúčinější stroj na dospívání v muže. Protiválečný je deklaratorně a na úrovni, která koresponduje s divákem odkojeným válečným mainstreamem, jen se dopuje větším množstvím slzení, zajímavých epizodek a vytrikovaností. Slabé ***. (25.08.2008)

P.O.Z.E.N.....Napadá vás jinej film, kterej by se hodil pro kino líp? S.Spielberg vzdává poctu válečným veteránům s pomocí všech dostupných hereckých a technických prostředků. Ve finále je jedno, jestli má smysl pro jeden život obětovat několik jiných, protože stejně vítězí válečná vřava, patriotismus a dojetí. Válečnou hrůzu (dosud) nezfilmoval nikdo lépe a tak si aspoň trošku dokážu představit, jaký to (tam) asi tenkrát bylo. (06.01.2006)

Úvodní scéna je působivá, o to pokoj. Pohled na rudou barvu moře je strašlivý a těch mrtvých ryb mi bylo naprosto upřímně líto. Pak se to vleče jak slimák po mrtvici, občas nám to oživí nějaká scéna tu k probuzení emocí (nepravý Ryan), tu k probuzení diváka (dobývání kopce s kulometem uprostřed pole), tu k zamyšlení právě probuzeného diváka (otázka zastřelit či nezastřelit zajatce), až se dopotácíme k mostu, kde tedy konečně SPOILER dosud žijící členové záchranné mise popatří na toho onoho jedinečného zachraňovaného chlapce. Libým pohledem na onoho šťastlivce jim není popřáno kochat se dlouho, protože válka. Ono se na druhou stranu až tak není čím kochat, ale vyslovila bych smělou domněnku, že to všem přítomným bylo beztak naprosto šumák. Otázkou je, zda je větší oběť obětovat jediné dítě, nebo dvě z šesti, tři z pěti, sedm z osmi ... a zda za záchranu jednoho člověka pro štěstí jedné matky, nebo aspoň relativní štěstí, stojí za to obětovat štěstí nekonkrétního množství jiných matek, babiček, otců, praotců, sourozenců (protože případná smrt posledního Ryana přinejmenším žádného člověka v kategorii sourozenec nerozpláče) a potomků jiných lidí. Zatímco závěrečná scéna u kříže na vojenském hřbitově z Vlasů mě spolehlivě rozbrečí, i když jsem to viděla již mnohokrát, tady jsem se dlouho držela, ale nakonec jsem to nezvládla a stejně jsem se smála. (30.09.2013)

Nejdříve jsem hrál Medal Of Honor a až potom viděl Ryana. To byla asi chyba, protože největší tahák, kterým byla Omaha Beach, mě už překvapit nemohl. Přesto moji averzi ke spielbergovskému vyprávění pohnutých lidských příběhů tentokrát tlumí nezapomenutelná vizuální stránka věci, Barry Pepper coby možná nejlepší filmový sniper a samozřejmě hudba Johna Williamse. PS: na památníku nad pláží Omaha se jisté skupince českých turistů podařilo objevit a vyfotit náhrobek Andrewa Ryana;) Ale ani tahle osobní zkušenost nic nezmění na tom, že si mnohem radši dám Tenkou Červenou Linii než Spílbergovskou ódu na Toma Hankse a jeho, či spíše režisérovu strategickotaktickou demenci. 60%. Maximálně. (21.02.2003)

Spielberg protahuje diváka absolutním peklem vylodění v Normandii viděným optikou amerických vojáků a ať už naturalisticky zprostředkovává atmosféru válečného chaosu nebo přibližuje pocity unavených, vystrašených a demoralizovaných vojáků tváří v tvář mnohdy zbytečné smrti jejich spolubojovníků a kamarádů, dělá to s vypravěčským a audiovizuálním řemeslem sobě vlastním a výsledkem je bez debat jeden z nejlepších a nejsilnějších (a nejluxusněji obsazených) válečných filmů vůbec. (03.03.2015)