Rocky II

Byl pozdní dubnový večer, počasí ponuré, výrazně deštivé. Navíc neměnící se v příštích 24 hodinách. Volba pro zvednutí nálady padla na sérii Rockyho. Navíc druhý díl je takový melancholicky smutný kousek, takže pěkně podkreslil tu náladu. Rocky Balboa tu působí jako hroznej pitomec. Dělá ze sebe strašnýho chudáka, život si s ním po prvním díle nemazlí, dělá co může, je skromný, pokorný – prostě náš frajer Rocky. A pak po úvodní nakládačce od Apolla přichází odveta, která je stejně tak brutální a vy víte, že tohle je prostě ten Rocky, kterého máte tak rádi. (07.05.2021)

Spíš mezi 3* a 4*. Vzhledem k tomu, že tento díl Sly nejen napsal, ale i zrežíroval, jsem byl docela zvědav. Opět platí, že druhá polovina filmu je výraznější, ale dvojka má pořád co říct, tedy hlavně na konci sedmdesátek měla. Nedokážu se ovšem zbavit dojmu, že v mnoha aspektech kopíruje slavnou jedničku, přestože u návaznosti na původní příběh není, co bych výrazně namítal. Možná jen tomu nerozumím. Jen se bojím, že lepší to už nebude. (13.11.2016)

Druhý díl moc nezaostává za svým starším bráškou, je udělaný opět podle té šablony, díky které se tak jednička proslavila. Režijní, scénáristická a dějová část je oproti jedničce sice trošku slabší, ale to vůbec nevadí, jelikož se na to i tak dobře kouká. Na Rockyho s Mickym je znovu radost pohledět. (15.01.2008)

Druhý Rocky se mi líbí stejně jako ten předchozí, v něčem i o trochu víc. Hlavní klad ale zůstává stejný - hrdina, který sice rozhodně není žádný velký myslitel, spíš takový velký prostý kluk, ale který to všechno myslí dobře a nelze mu nedržet palce. Na Rockym II je vidět, že filmaři měli k dispozici větší rozpočet, takže není tak "televizní" (ne že by mi to minule vadilo) a zápas je v porovnání s tím minulým natočen velmi uvěřitelně - přímo vidíte a slyšíte, jak se Balboa s Creedem otloukají, cítíte to napětí... O rok později přišel Zuřící býk a skoro bych řekl, že se tady Martin Scorsese tak trochu inspiroval. (02.01.2016)

Když děláte dvakrát stejnou věc, nemusí se vám povést stejná věc. V jedničce fungovalo všechno, od základních lidských emocí až po motivační boxerskou formuli s odzbrojujícím zakončením, ve dvojce už baštíme víceméně pouze nostalgii, hlavní postavy, které se snaží být ještě sympatičtější, a závěrečný fight, kterému Sly dodal opravdu kvalitní náboj. Pořád se jedná o žánrovou klasiku, ale nebýt jedničky, těžko by italský hřebec posbíral tolik věrných fanoušků, ať už z řad obyčejných diváků či filmové kritiky... (19.02.2016)