Perníková věž

Je to asi obecný fenomén týkající se všech členů divadla Sklep (snad vyjma Davida Vávry) - pomalu se stávají součástí té mainstreamové kultury, toho showbyznysu, který po léta nejenom ve svém divadle, ale i v přidružených projektech soustavně parodovali a poukazovali tím na jeho obsahovou vyprázdněnost, absurditu takové umělecké a profesní existence a pokleslou estetickou a poetickou složku oficiální (nejenom normalizační) kultury. Dovedli svou poetiku trapnosti k dokonalosti, ale nikdo mi nevymluví, že ambice být součástí tohohle showbyznysu nebyla od počátku přítomna v jejich výborných kabaretních parodických číslech, což ovšem není tak důležitý fakt jako to, že většina sklepáckých osobností po roce 1989 zakotvila u zdroje svých tehdejších parodických čísel. Tomáš Hanák paroduje sám sebe (=ztrapňuje se) v kdejakém pokleslém nekonečném seriálu či uprděné estrádě, Jiří Macháček zakotvil v mělkých vodách domácí populární hudby ... a na Milana Šteindlera ,,zbylo" tajtrdlíkování v nováckém zábavním pořadu a po jednom fenomenálním (Vrať se do hrobu) a dalším výborném (Díky za každé nové ráno) se i jeho režijní tvorba řítí směrem k dekadenci mainstreamu - jak si jinak vysvětlit režijní záměr natočit tendenční film pro teenagery o drogách a vyhulených hrdinech. Ne, tohle opravdu nejsou noví ,,generační" Samotáři, nebo čím měl tenhle film vlastně být? Šteindlera asi definitivně pohltila estetika jím preferované televizní reklamy, jejímž natáčením se živí... A abych parafrázoval titul režisérova nejlepšího filmu - Vrať se do Sklepa, Milane! (30.04.2007)

Svého času se na tenhle film chodilo jako na nové Samotáře, jenže on je spíš nový Requiem For A Dream. Pochopitelně bez všech jeho kvalit. Příběh je stejně banální jako předvídatelný, což u Aronofského drogového thrilleru nevadilo, ale Perníkové věži to podráží nohy, protože jinak není kde brát. Herci jsou - mimo sympatického Jana Dolanského a Vladimíra Marka úplně tuctoví, a navíc příšerně dabovaní. Mix zvuku je celý ohavný, což atmosféře rozhodně nepřidává. Scénář se ji navíc ředil neustálými vtípky, z nichž většina jen prošuměla. Šteindler zkoušel co se dalo, takže jsem měl občas pocit, že točí absurdní drama. Krásným příkladem je zpívací scéna, která nemá vůbec žádný důvod, pointu, ani význam. Zaujal mě alespoň depresivní závěr. Před dvaceti lety mě z něj trochu mrazilo. Dnes už ani to ne. (10.02.2022)

Když je zavražděna Věra, Jakubova (Jan Dolanský) láska od dětství, rozhodne se Jakub zjistit, kdo za vraždou stojí. Podle všeho by to měl být místní bos podsvětí, zvaný Pexeso. Jakub se rozhodne, že Pexesa zabije - a nejlépe na otevíracím večírku jeho nového klubu Zoo. Jakubův kamarád Radek obstará od svého otce policajta zbraň, a pomsta může začít. Nicméně večírek dopadne úplně jinak, než oba čekají a navíc vše nemusí být tak jak to na začátku vypadalo... Už jsem to psal několikrát, kromě Svěráka se všichni čeští režiséři domnívají, že pokud ve filmu nebudou všichni celou dobu sjetí, nebo nebudou řešit šílené milenecké mnohoúhelníky, tak se na to nikdo nebude dívat. Tak proč jsou Svěrákovy filmy nejoblíbenější? Ha? Stejné je to i u Perníkové věže - mohla by to být docela slušná detektivka (až na ten podivnej konec), ale proč nemít všechny sfetovaný, vždyť je to sranda, no ne? To co bylo v Samotářích docela vtipné, tady působ nadmíru trapně a nakonec i zbytečně (i když pro ten "šokující" závěr to asi bylo nutné, co?). Ale abych jen nekritizoval, pár pozitiv bych určitě taky našel, kdybych chtěl. Ale já fakt nechci ... (13.03.2009)

Milan Šteindler sice umí, ale ohledně drog je opravdu hodně mimo. Krom toho, že mi všechno přišlo strašně akční, originální a současně ujetý, tak příběh nestojí za nic, co by si člověk připomínal narozdíl od takových Samotářů, kteří si jsou tématem dosti podobní. Možná je to herci, ale určitě je to příběhem. Hláškám se člověk zasměje a pak si na ně ani nevzpomene, stejně jako na tento film. Očima Milana Šteindlera, který se černým humorem pokouší o to co mu jde nejlépe bych dodal jen: ... Alles Gute ! --- Něco po mmě lezlo. Něco hnusnýho po mně lezlo. - To není pravda, vždyť já spím. Spím jak zabitej. (21.11.2007)

Pokud chtěl Šteindler natočit film z prostředí české drogové subkultury, moc se mu to nepovedlo. Měl si nejdříve zjistiz, jak to tam chodí a ne odkoukat ( nebo vymyslet? ) pár hlášek. Takhle mladí nemluví ( nebo ne pořád ). Je to dost nevěrohodné a trapné, tedy až na těch pár zdařilých. Celý příběh mi připadá dost neuvěřitelný, spíše jako z nějaké americké akční komedie o pomstě. (04.05.2004)