Anna proletářka

Sledování tohohle dvouhodinového utrpení má asi tak podobný efekt jako lobotomie. Nevadila by mi agitace, ale když si odmyslíte ji, tak filmu zůstává pouze slaboučká dějová linie lásky mezi Annou a Toníkem, jejich vztah je ale kompletně založen na inklinaci ke stejné ideologii, takže to selhává i po téhle stránce. A pan Olbracht zřejmě nikdy neslyšel, jak mluví normální lidi. (18.04.2017)

Literární předloha i její filmové ztvárnění varovně odpozují již svým názvem. Skutečnost, že ANNU PROLETÁŘKU někdejší sociálně demokratický redaktor a spisovatel Ivan Obracht psal více či méně na zakázku tzv. marxistické levice jako ospravedlnění jejího zkrachovalého pokusu o převzetí moci v průběhu roku 1920, se na kvalitě díla nejblaze podepsala. Je to snad první kniha tzv. socialistického realismu u nás. Karel Steklý - osobnost stejně rozporuplná jako Olbracht s uměleckým rozpětím od SIRÉNY až po normalizační průjem HROCH - vložil do díla více než jeho tvůrce. Jaksi mimochodem před zraky tehdejší supercenzury proklouzly do filmu vcelku věrně osobnosti druhého křídla tehdejší československé sociální demokracie v čele s Vlastimilem Tusarem - velmi slušně zahraným Františkem Vnoučkem - a byť v karikované podobě tu získaly prostor pro vyjádření svých, Masarykem plně sdílených názorů, zejména myšlenky na uhájení demokratické mladé republiky ryze demokratickými prostředky; zajímavé jsou i záběry zřejmě ještě původních sociálně demokratických prostor Lidového domu předtím, než se stal Muzeem V. I. Lenina. Zřejmě poprvé a naposledy je tu filmovou postavou dr. Přemysl Šámal, velká osobnost obou našich odbojů, oběť nacistické perzekuce. Pozoruhodná je i skutečnost, že hlavním koryfejem prvních komunistů je ve filmu vlastně výhradně kladně traktovaný Bohumír Šmeral (opět obstojně v duchu pověstného "starého pardála" sehraný Josefem Beyvlem), komunisty samými vnímaný po dlouhá desetiletí jako postava a osobnost na pokraji únosnosti z hlediska potřeb Moskvy i gottwaldovského vedení KSČ. V době cílené likvidace všeho, co mohlo překážet záměrům stalinskogottwaldovské kulturní glajchšaltace, šlo vlastně o podnětný čin. Je pochopitelné, že dosah tohoto nechtěného efektu nemůže znamenat přecenění filmu jako takového. Ale i míra falšování historické paměti tu má - v porovnání např. s filmovou podobou RUDÉ ZÁŘE NAD KLADNEM - své meze. Jak Toník, tak zejména Anna měli totiž ve své době předchůdce v desítkách tisíc mladých lidí jen zázrakem přeživších hrůznou první světovou válku a prahnoucích - naivně a nanejvýš mlžně a iluzionisticky - po společnosti sociálně spravedlivější a lidsky neskonale teplejší. Vlastně dobré režijní Steklého vedení vydatně přispělo k tomu, že mladá a už tehdy umělecky pozoruhodná a navíc zjevem atraktivní Marie Tomášová téměř zcela eliminovala plakátovost a tezovitost své postavy a navíc jakoby za sebou vytáhla i Beka neporovnatelně lepšího než jeho z fráze a dogmatu budovaný Zápotocký v RUDÉ ZÁŘI NAD KLADNEM. Tady výčet poměrně skromných a velmi relativních předností filmu končí. Míra znásilnění historické paměti je enormní zejména v závěrečných scénách PROLETÁŘKY nejen faktově, ale i celkovým vyzněním. Je to tedy dílo v mnoha ohledech i dnes víc než výstražné. (03.07.2011)

Silná levicovost, jednostrannost a oslava komunistické ideologie z tohoto snímku bez debaty přetéká. V případě některých dialogů mezi hlavní hrdinou Annou a její snoubencem Tondou zachází přítomný rudý zápal až za hranicu snesitelnosti (to třeba když Tonda označí doktora, který ho po rvačce s policajtem vyléčil, za poctivého soudruha). Za tohle musím strhnout hvězdičky dolu, byť hodnotit pouze svůj osobní přínos z filmu, šel bych minimálně na 4*. Nemohu totiž popřít, že mne snímek téměř po celou dobu dokázal pohltit slušně rozehraným lidským i politickým soubojem na pozadí doby v první Československé republice po světové válce. Příběh o touze, o naději, o zradách, o prohrách, o vítězství... o lidech i společnosti v danou dobu. Z pohledu nás, kterých snímek aspoň trochu zaujal, lze jen litovat, že filmová adaptace nevznikla ještě za první republiky, kdy by před tvůrcemi nestál kámen úrazu v podobě nutného propagandistického vyznění. Zfilmovaný příběh proletáriatu 20. let v konfliktu s nenasytnou buržoazií, který knižně zpracoval Ivan Olbracht ještě koncem 20. let a Karel Steklý se ho později filmařsky zručně chopil, ukrývá v sobě hodnotu o to větší, když si uvědomím, že k tomuhle historickému tématu se ze současných filmařů už jen stěží někdo vrátí. Zůstává na samotném divákovi, jak už s jistou dávkou kritického myšlení k tomuhle dílu přistoupí. V žádném případě ovšem nemohu souhlasit s názory, že film by si zasloužil být navždy zničen, naopak by si dle mého názoru zasloužil pořádné znovuuvedení doplněné ovšem o dokument, který by historické pozadí tendenčně laděného příběhu (i vzniku filmu) patřičně zasadil do hlubšího kontextu. Možnost poznávání historie prostřednictvím filmů bude určitě nutno zachovat i pro další generace. Výborný koment má zde mchnk. 65% (# "Filmová reťaz" Challenge Tour 2020) (23.04.2020)

Anna proletářka! Jak snadné je odsuzovat a dštít síru kolem sebe! Jak snadné je očekávané rozhořčení a slovní ulevování nahromaděného vzteku! Podávat objektivní pohled na minulost i současnost není možné, pokaždé se do předkládaného pohledu obtiskne subjektivní náhled vzpomínek, sympatií, či životního cíle a poslání. Některé výtvory přijímáme, jiné zavrhujeme. Tento film samozřejmě reflektuje dobu svého vzniku a předem určené vize o komunistické cestě jako jediného správného řešení a vyústění historického vývoje. Komunistická myšlenka o rovnosti je samozřejmě vznešená. Jen to provedení se nikdy příliš nepovedlo. Ale jak se může povést něco, když pokaždé jsou určující osobní ambice jednotlivce a neposkvrněný kořenový základ se nakonec stává jen reklamním sloganem umného řečníka a náboráře. Dostavují se myšlenky a polemika, zda všichni, kdo se podíleli na tvorbě tohoto filmu, tak činili z přesvědčení, ze strachu, či pouze z pracovního hlediska a finančního výdělku. Konečný výsledek a poslání je jasné: bolševici jsou skvělí chlapi, socialismus je jediné správné řešení a všichni ostatní (buržoazie v čele s Masarykem) touží jen po bohatství a jsou svolní s osobním korumpováním. Nemyslí se na dělnickou třídu, a tak je přirozené, že se musí později chopit moci silou. A tak přichází čistě subjektivní pohled na vznik Československé strany komunistické při rozkolu Sociální demokracie. Herecké výkony jsou dobré, ale to poslání je nešťastné, hrůzostrašné, zavádějící, ospravedlňující. Teoreticky je hlavní postavou Anna (Marie Tomášová), prostá vesnická dívka s novou životní etapou služky v hlavním městě nové republiky. Naštěstí pro ni se seznamuje se zapálenými bolševiky, kteří jí vyjeví skutečný stav věcí a prohloubí její soucítění s prostým člověkem. Skutečnou hlavní postavou je slévač z Kolbenky Toník (Josef Bek), politicky aktivní člověk a neústupný idealista za lepší budoucnost. Jsou zde proletářští hrdinové a nadšenci: Annina kamarádka a nadšená aktivistka Máňa (Jana Dítětová), její stejně zapálený přítel Bohouš (Bořivoj Křístek), neústupný poslanec a hlavní zakladatel komunistické strany Bohumír Šmeral (Josef Beyvl), či svérázný a cynický komentátor Franta Sauer (dobrý Otomar Krejča st.). Jsou zde nepřátelé, zrádci, padlí a chybující: Annin zaměstnavatel a stavitel Rubeš (Bedřich Karen), jeho pokrytecká manželka (Jarmila Májová), jejich škodolibá dcera Dadla (Libuše Pospíšilová), mladý ředitel Živnobanky Houra (Oldřich Velen), vydíráním zastrašený poslanec Jandák (zajímavý Vítězslav Vejražka), či další padlí lidé ze sociální demokracie Jarouš (Saša Lichý), Podhradský (sympatický Martin Růžek), Tusar (František Vnouček) a Habrman (Karel Máj). Těch postav je tam více než kopa. Je to velkofilm s efektními davovými scénami. Pracující spodina byla vždy především zneužívána. Buržousti především vždy vykořisťovali. Dobročinnost uspokojovala a uspokojuje pouze svědomí dárců a přispěvatelů. A já jsem rád, že jsem vše ve zdraví přežil. (02.07.2016)

Je to jeden z těch filmů, které vznikly na objednávku tehdejšího režimu v 50. letech (ZÍTRA SE BUDE TANČIT VŠUDE, RUDÁ ZÁŘE NAD KLADNEM, CIRKUS BUDE, BOTOSTROJ...) a je to vůbec jeden z těch nejhorších, ne-li vůbec ten nejhorší. Kromě toho, že je to strašná nuda a ještě horší výplach mozku! A to je natočen podle slavné knihy Ivana Olbrachta. Myslím si, že to bude stejná hrůza jako ten film. Slavnou se stala jisto jistě jen díky tomu, co je v ní napsáno a že se hodila tehdejším totalitním vůdcům. A neméně tomu bylo i u tohoto komunistického paskvilu, na který se muselo v 50. letech povinně do kina. A my již žijící v lepší době alespoň díky tomu vidíme a slyšíme, o co tehdejším proletářům šlo. To jednou větou prohlásí na večírku ten uhlazený starý pán v uniformě: "Nejslavnější službou vlasti je bránit s puškou v ruce evropskou civilizaci proti bolševismu." [1068. hodnocení, 65. komentář, 23%, 373. nejhorší film] (26.10.2019)