Anna proletářka

Tuto nechvalně proslulou agitku jsem si pustil ze studijních důvodů, podobně jako jsem kdysi hnán stejnou motivací sáhl po Olbrachtově stejnojmenné literární předloze. Podruhé bych to už neudělal, po zhlédnutí mi je nesmírně těžko, jako kdyby mě protáhli nejkalnější žumpou či mi mozek prohnali brutálním ideologickým výplachem, proti kterému nelze být zcela imunní. Člověk by měl skoro chuť si začít zpívat "Již vzhůru psanci této země" ... A ještě smutněji mi je, uvědomím-li si, že ve stejném roce, kdy se u nás natáčí příšerná "Anna proletářka", vznikají ve světě skvělé filmy jako "Zpívání v dešti", "Světla ramp", "Žít", "V pravé poledne", ad. Ten film je tak plný patosu (a z něj plynoucí nechtěné komičnosti), politického kýče, vyprázdněných floskulí, schematického vidění a překrucování reality, že je skoro nemožno pro mě jako současného diváka identifikovat, co je zde výsledkem ideologické manipulace a co odpovídá historickým reáliím (pokud vůbec něco kromě jmen reálných historických postav)). Z Olbrachtovy předlohy se leccos vypustilo a naopak leccos je zde navíc, nejedná se tedy o doslovnou adaptaci. Dvouhodinová stopáž pak přebíjí zcela vše; tohle snad nelze dokoukat za střízliva a na jediný zátah... Co na tom, že je to řemeslně vcelku slušně natočeno, že se tam objevují dobří herci (nikdo z nich si jistě účinkování v téhle dobově poplatné podívané za rámeček nedal) a že Olbracht byl výborný spisovatel. Jeho knižní předloha je čistý škvár. Kupříkladu větu, kterou pronese postava slévače Toníka Krouského k Anně -  "Je to jeden z nejnesvědomitějších vykořisťovatelů celé Prahy“ - považuji za jednu z nejstupidnějších literárních replik, jakou jsem kdy četl. Současně je "Anna proletářka" i smutnou ukázkou toho, jak výborný literát Olbracht podlehl svodu neblahé ideologie a zpronevěřil se umělecké poctivosti - na semináři konaném v r. 2002 v Semilech, věnovaném této kontroverzní postavě české literatury, se mj. řešilo, proč po 2. sv. válce tolik "politicky klopýtl" a podruhé vstoupil do KSČ, ze které byl v r. 1929 vyloučen (?!). Dodnes je s podivem, jak mohl autor knih, jako byl román "Nikola Šuhaj loupežník" či triptych "Golet v údolí", napsat něco takového, jako je "Anna proletářka". Smutně mizerná kniha. A děsivě upadlý film. (24.08.2011)

Vtedy krásna Marie Tomašová v najodpornejšej agitke, akú dokázali rudí vyplodiť. Socializmus je vraj raj na zemi, svet bez vojen a boľševici sú najsvätejší ľudia. Niektoré výroky filmu by trebalo vytepať do kameňa a vystaviť v múzeu stupidity. Anna proletářka obsahuje všetky základné princípy charakteristické pre socialistický realizmus. Teda odpad ako vyšitý. (19.04.2021)

1* za krásnou Marii Tomášovou, to dnes na ulici nepotkáte! Ale k věci: Anička je blbá, mladá a je ze vsi. Rodiče chudí a pravděpodobně taky děsně pitomý.Toník je idiot, co napřed jedná a potom myslí. Někdy ale ani to potom nenastane! Toník bolševik z ní udělá bolševičku, je to snadné, ona je mladá a blbá a Toník silný a hezký Bek. V r. 1920 se ještě nevědělo, co jsou to bolševici za kurvy, jací jsou to vrazi a svině. Ano, byla to móda a mnoho mladých umělců tomu propadlo, třeba Karel Teige. Celý tento příběh je děsná sračka z pera komouše Olbrachta (maturitní otázka) . Proč poslouchat filosofa a zakladatele státu TGM? Chceme socialializaci! Chceme byty! Chceme to řídit! Nechceme koalici, to znamená nechceme demokracii! No a jak to dopadlo, to jsme zažili sami. Vývoj v naší byť zkorumpované zemi naznačuje, že sen Jana Masaryka, Československo= druhé Švýcarsko, byl reálný. 40 let jsme ztratili s těmito pitomci a vrahy. žijí mezi námi dodnes. (25.05.2018)

Ivan Olbracht nám zanechal nejen Nikolu Šuhaje a Golet v údolí, ale také oslavné reportáže z SSSR a Annu Proletářku. Ideální látka pro novou, proletářskou kinematografii, a když se jí chopí pokrokový režisér Karel Steklý, dostanem pravé dílo své doby. Karel Steklý (nositel Státní ceny 1947, zasloužilý umělec 1967, nositel Řádu práce 1972, národní umělěec 1973, nositel Řádu Vítězného února 1975, nositel Řádu republiky 1978) si střihnul kromě režie i scénář a byla Státní cena v 1953. Filmové profily z 80.let snímek kvitují slovy ""..Osudy hrdinů-proletářských umělců Anny a Toníka-se odehrávají na pozadí událostí roku 1920, kdy se československá dělnická třída pokusila nastolit vládu lidu.Karel Steklý byl za tento film vyznamenán státní cenou 1. stupně a několika dalším pracovníkům byly udělěny čestné prémie." Stěžejní je samozřejmě závěrečné prozření Anny, zajímavé okamžiky se objevují samozřejmě i během filmu, kdz se ukáže proradná tvář sociální demokracie během bitvy o Lidový dům. Toník Josef Bek k soudruhům: "Ubráníme se a zvítězíme. A nejen Lidák, ale i tahle fabrika bude jednou naše. Soudruzi dělníci: Hurá. Ředitel (vtipkuje): Až se budete dělit, nezapomente taky na mě. Toník (jakoby laskavě, ale současně výhrůžně): Budte klidnej, pane řediteli, my vám nezůstanem nic dlužni. Soudruzi (smějí se)"..Tak asi tak. (15.01.2011)

Když si slévač nabrkne posluhovačku, člověk nemůže čekat převratný filosofický myšlenky, pokud nepočítam, že říďou v továrně by se měl stát zedník Franta a manažeroval by soustružník Karel. Odporná padesátková agitka z počátků republiky, kdy buržousti utlačovali dělnej lid a ten si ve svym spravedlivym hněvu řekl dost. Bohužel kolikrát jsem měl žíravej pocit, že tenhle blábol je aktuální i dnes. Ne tím, že by byl lid utlačovanej, ale tou otevřenou drzostí lůzy, která by se ráda dostala k ritu. (17.10.2012)