Réžia:
Oliver StoneKamera:
Robert RichardsonHrajú:
Val Kilmer, Meg Ryan, Kathleen Quinlan, Kyle MacLachlan, Frank Whaley, Kevin Dillon, Michael Wincott, Michael Madsen, Josh Evans, Costas Mandylor (viac)Obsahy(1)
Rok 1965. Začínající básník Jim Morrison založí s hráčem na klávesové nástroje Rayem Manzarkem, bubeníkem Johnem Densmorem a kytaristou Robbym Kriegerem hudební skupinu, kterou nazvou The Doors. Hrají po různých klubech v Los Angeles, až upoutají pozornost producenta Paula Rotchilda.
Rok 1967. Doors mají velký úspěch na koncertu v San Franciscu a dostávají se do populárního televizního pořadu Eda Sullivana, kde Morrison způsobí skandál, když odmítne cenzurovat jeden ze svých textů. Morrison se dostává do newyorského hédonistického prostředí, jemuž vévodí Andy Warhol. Má řadu přechodných známostí, což vede k častým hádkám s jeho dívkou Pamelou.
Rok 1968. Při koncertu v New Havenu je Morrison přistižen s jednou ze svých milenek při sexuálním styku v zákulisí. Policie koncert rozpustí. Morrisonovo nadměrné pití a užívání drog vede k častým konfliktům s ostatními členy skupiny. O rok později vede koncert v Miami k Morrisonovu obvinění z veřejného pohoršování. Skupina se rozpadá.
Rok 1971. Morrison odjíždí do Paříže. Ve věku pouhých 27 let je nalezen v koupelně svého bytu mrtvý.
(oficiálny text distribútora)
Videá (2)
Recenzie (572)
Film, který zapříčnil opětovný zájem o Doors včetně legendárního Jima Morrisona. Val Kilmer se v Morrisona skutečně převtělil, fenomenální výkon bez zbytečného přehrávání, k čemuž mohla role svádět. Rovněž Meg Ryan si opravdově zahrála a zaujala, narozdíl od té jedné šablonovité pipky, kterou ztvárňuje v 90% všech svých filmů (tím neříkám, že ji nemám rád). Klobouk dolů Olivere! ()
JFK, LSD, Vietnam... tohohle stigmatu 60. let se Oliver Stone, zdá se, nemůže vyvarovat a osobuje si právo o něm vyprávět pořád dokola. I proto jsem měl v polovině filmu pocit, jako kdyby byl celý příběh už dohotoven a zbytek sestával z opakující se konfese anarchisty Morrisona. Jelikož Stone odmítl po vzoru Forresta Gumpa začlenit do filmu historické pozadí, můžeme hovořit o čistém biopicu. ____ Vizuál Richardsona, jednoho z nejlepších kameramanů současnosti, dokazuje, že vedle estetiky a kulturologie musí být takový člověk nadán značnými technicko-opticko-fyzikálními vědomostmi. Posuďte sami: všemožné triky, hra světla, práce s ohniskovými vzdálenostmi a s perspektivou, se clonami (hloubka / plochost) a se závěrkou (ostrost / neostrost), střídání dvojexpozic (dva různé záběry zkombinované) a juxtapozic (dvě roviny reality dané vedle sebe kvůli srovnání) atp. dávají filmu Doors punc manuálu pro začínající i zkušené kameramany. ()
Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. ()
Nie som žiadnym fanúšikom kapely Doors. Niektoré jej pesničky poznám a páčia sa mi a viem, že Jim Morrison nedopadol dobre. Ale to je asi tak všetko. Plus ma dosť štvú pseudorozporuplné filmy Olivera Stonea. Na strane druhej, mám rád kvalitné životopisné filmy, hudbu, Vala Kilmera a Meg Ryan a tento film, hoci ani náhodou nie je mojou srdcovou záležitosťou. Je pôsobivý, mne osobne sa páčil (ale mohol byť kratší) a je to asi prvý raz, čo mal nadrogovaný režisérov štýl logiku (snové pasáže v púšti). ()
Kapelu jsem nikdy nějak extra neuctívala (nikdy jsem si nenašla čas na to, abych "si k ní sedla"), pár notorických písniček znám a jsou samozřejmě kůl a príma, ale tím to končí. To vzhledem k mému hodnocení znamená, že film obstojí i "sám o sobě" a má šanci zaujmout i nefanoušky. Atmosféra šedesátek skoro hmatatelná a Val tu má vážně docela grády - i přes divně nesympatickou osobnost své role si mě ke konci skoro i "získal". Jo, Stone je prostě pohodář. ()
Galéria (62)
Zaujímavosti (19)
- Snímek znovu nakopnul touhu po hudbě The Doors a třem přeživším členům skupiny přinesl velmi rozumnou penzi, ale jeho obsah (zaměřený na Jima Morrisona a zvláště pak jeho temnou stránku osobnosti) zklamal jak je, tak rodiče Pam Courson a i její představitelku Meg Ryan: „Charakterový vývoj Pam ve filmu byla jen nafouknutá bublina.“ (Ještěřák)
- Všechny skladby, které ve filmu uslyšíte, zpívá sám Val Kilmer (Jim Morrison); původní zůstala jen muzika na pozadí. Podle Olivera Stonea to bylo nad plán. (Ještěřák)
- Val Kilmer (Jim Morrison) trval na tom, aby jej na place oslovovali Jime. Neprojevil ale obavu, že by mohl opravdu „zjimovatět“: „Jim si bolest způsoboval sám, nebo s ní možná už přišel na svět... Nenosím v sobě jeho spory, takže nechodím po barech a neoživuji je.“ (Ještěřák)
Reklama