The Doors

Film, který zapříčnil opětovný zájem o Doors včetně legendárního Jima Morrisona. Val Kilmer se v Morrisona skutečně převtělil, fenomenální výkon bez zbytečného přehrávání, k čemuž mohla role svádět. Rovněž Meg Ryan si opravdově zahrála a zaujala, narozdíl od té jedné šablonovité pipky, kterou ztvárňuje v 90% všech svých filmů (tím neříkám, že ji nemám rád). Klobouk dolů Olivere! (04.07.2010)

JFK, LSD, Vietnam... tohohle stigmatu 60. let se Oliver Stone, zdá se, nemůže vyvarovat a osobuje si právo o něm vyprávět pořád dokola. I proto jsem měl v polovině filmu pocit, jako kdyby byl celý příběh už dohotoven a zbytek sestával z opakující se konfese anarchisty Morrisona. Jelikož Stone odmítl po vzoru Forresta Gumpa začlenit do filmu historické pozadí, můžeme hovořit o čistém biopicu. ____ Vizuál Richardsona, jednoho z nejlepších kameramanů současnosti, dokazuje, že vedle estetiky a kulturologie musí být takový člověk nadán značnými technicko-opticko-fyzikálními vědomostmi. Posuďte sami: všemožné triky, hra světla, práce s ohniskovými vzdálenostmi a s perspektivou, se clonami (hloubka / plochost) a se závěrkou (ostrost / neostrost), střídání dvojexpozic (dva různé záběry zkombinované) a juxtapozic (dvě roviny reality dané vedle sebe kvůli srovnání) atp. dávají filmu Doors punc manuálu pro začínající i zkušené kameramany. (27.10.2008)

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)

Nie som žiadnym fanúšikom kapely Doors. Niektoré jej pesničky poznám a páčia sa mi a viem, že Jim Morrison nedopadol dobre. Ale to je asi tak všetko. Plus ma dosť štvú pseudorozporuplné filmy Olivera Stonea. Na strane druhej, mám rád kvalitné životopisné filmy, hudbu, Vala Kilmera a Meg Ryan a tento film, hoci ani náhodou nie je mojou srdcovou záležitosťou. Je pôsobivý, mne osobne sa páčil (ale mohol byť kratší) a je to asi prvý raz, čo mal nadrogovaný režisérov štýl logiku (snové pasáže v púšti). (12.11.2006)

Kapelu jsem nikdy nějak extra neuctívala (nikdy jsem si nenašla čas na to, abych "si k ní sedla"), pár notorických písniček znám a jsou samozřejmě kůl a príma, ale tím to končí. To vzhledem k mému hodnocení znamená, že film obstojí i "sám o sobě" a má šanci zaujmout i nefanoušky. Atmosféra šedesátek skoro hmatatelná a Val tu má vážně docela grády - i přes divně nesympatickou osobnost své role si mě ke konci skoro i "získal". Jo, Stone je prostě pohodář. (13.06.2011)