The Doors

Myslím, že není bezpodmínečně nutné znát do puntíku důležitá data, názvy desek a anabázi vzniku písní Doors. Oliver Stone v tomhle filmu ukázal, co je! důležité o nich vědět. Především si vyhrál s postavou Jima Morrisona - Val Kilmer ho nehrál, byl to jeho klon a to i pěvecky - a ukázal ho nejen na jeho "výletech do slunce" a do vězení, ale i jako inteligentního chlapa s obrovskou dávkou obrazotvornosti a s citem pro poezii. Nelze přehlédnout, že Stone se tak vyznal z obdivu k rozporuplné osobnosti tohoto charismatického bohéma a vůbec k hudební scéně 60tých let, za což se mu hluboce klaním a děkuji. (15.06.2004)

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)

Film stejně repetitivní, zdlouhavej a monotónní jak hudba Dveří; navíc marně se snažící hrát si na ultimátní portrét o sexu, drogách a rock n' rollu, a příběhově směřující odnikud nikam.... paradoxně je to ještě víc generický, přikrášlený a afektovaný jak většina současných hudebních biopiců, ačkoliv dojmem má být pravý opak. Fakt jsem se urputně snažil se na tenhle film naladit, ale skutek utek. (30.01.2023)

Ve své rozpolcenosti jsem velkým fanouškem tvorby The Doors, ale zároveň nesnáším prostředí, ve kterém vznikla. Osobně si totiž nemyslím, že drogová závislost je tím jediným správným krokem ke svobodě. Já zkrátka žiju pomalu a doufám, že umřu přiměřeně stár. Jim Morrison si zvolil rychlejší cestu a pan Stone se po ní vydal. Mělo to zábavné okamžiky, třeba orál od Nico nebo zapálení přítelkyně ve skříni, ale já bych ke spokojenosti potřeboval více záběrů z povedených koncertů. Ve filmu jsou však vidět jen ty nejkontroverznější kousky z Jimovy palice a to zase tak velká zábava není. Naštěstí v podstatě po celou dobu v pozadí, v popředí či odněkud jinud znějí tóny dokonalé hudby The Doors. Nepatřím však mezi nadšence z Kilmerova zpěvu a myslím si, že okradení skladeb o Jimův hlas nebylo šťastnou volbou. Přesto díky za to, že film o této legendární kapele s věčně provokujícím frontmanem spatřil světlo světa. (02.12.2013)

Film Doors jsem viděla poprvé ve čtrnácti a musím říct, že jsem z něj byla pěkně out. Ne snad z filmu, jako z hudby, kterou jsem tehdy zaslechla. A díky bohu za to, protože v ten okamžik jsem poprvé nahlédla do koutků hudby, která má co říci, která pouze bezduše neplyne z frekvencí komerčních rádií a televizí. Taky musím podotknou, že jsem film poprvé ani nedokoukala, protože mě nebavil. Po letech strávených v náručí hudby psychedelic rocku a blues jsem toto dílko znovu shlédla a poprvé se na něj zadívala z hlediska filmového fanouška a lehkého znalce věci (pár publikací o Doors jsem přece jen přečetla). A byla jsem nesmírně potěšena s jakou bravurností se Stone do díla ponořil. Nezvnikl totiž životopis, ale jakási hříčka o kultu osobnosti jednoho velmi rozpolceného feťáka, alkoholika, manipulátora, básníka, recitátora a zpěváka, který velmi dobře věděl, že ve třiceti tu už nebude. Stone ukázal svět v jakém snad Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore žili, svět, který stvořily hlavně opilecké a drogové vize, prostě konec šedesátých let. Zároveň ukazuje hlavní motivy a podněty jednání Morrisona, jeho snahu nebýt jen rockovým bohem, ale básníkem, což se mu nikdy nepodařilo. Ukazuje proces vzniku básní a písní (viz The End) s takovou samozřejmostí, že člověk musí uvěřit, že to tak skutečně bylo. Po stránce formální je dílo hlavně Stoneoveské, nad vším je cítit nasazení a nadšení (snad i životní zkušenost) páně režiséra - psychedelická kamera, podivné exteriéry, zběsilé střihy střídají dlouhé statické záběry. Výkon Vala Kilmera je přímo řečeno excelentní a dokonalé sladění skutečných filmových záběrů s Doors a dotáček je téměř nepostřehnutelný, stejně tak přechod zpěvu Kilmera do zpěvu Morrisona. A ten ansábl zajímavých herců je také nezanedbatelný, nepřišel totiž nazmar, jak se často stává (mě utkvěl v paměti Michael Wincott, který je obvykle obsazován jako pěkný záporák, nebo třeba Kevin Dillon a Kyle McLachlan jako členové Doors). Přiznávám však, že diváka naprosto neznalého věci, může film hodně ubíjet, protože děj vlastně není moc dějem jako spíš mozaikou ztěžejních okamžiků ve vývoji hudby, vztahů mezi členy skupiny a Jimových excesů. Já jsem si film do detailu vychutnala až po přečtení pár biografií. A proto konstatuji, že tento film je zcela hodný legendy o níž pojednává. (04.03.2005)