The Doors

Magický a uhrančivý film. Léta jsem ho míjel z obavy, jak si s Doors, mojí oblíbenou skupinou, O.Stone poradil. V.Kilmer je sázka na jistotu, výborný zpěvák, byť v určitých pasážích jsem slyšel více jeho, než Morrisona, ale celkově se dokázal s postavou sžít maximálně. Snové obrazy plné symbolů, které se proměňují v jeden nekonečný videoklip, jsou natočeny s bravurou a vytříbeným výtvarným cítěním. Snad jen R.Scott nebo P.Greenaway by dokázali podobně, ale po svém natočit ono halucinogenní šílení na jedné straně a meditativní rozjímání na straně druhé. Sedni na hada a vydej se do pouště nekonečným mořem dun, s fialovým sluncem nad hlavou, purpurovými mraky a hvězdami nade vším blyštícími se jako slzy ještěřího krále. Chytlavé písně s drsnými texty znovu zasáhnou diváka naplno, jedno zda při tom sleduje krajinu, město, koncert nebo pohansko čarodějnický rituál. Všechna špína světa - války, hlad, chlast, drogy, neustálé hranice a přistřižená křídla... Volná láska, divoký sex, osvobozující nahota a květiny. Stone namíchal efektní drink, který chutná skvěle již na první napití. (09.08.2011)

JFK, LSD, Vietnam... tohohle stigmatu 60. let se Oliver Stone, zdá se, nemůže vyvarovat a osobuje si právo o něm vyprávět pořád dokola. I proto jsem měl v polovině filmu pocit, jako kdyby byl celý příběh už dohotoven a zbytek sestával z opakující se konfese anarchisty Morrisona. Jelikož Stone odmítl po vzoru Forresta Gumpa začlenit do filmu historické pozadí, můžeme hovořit o čistém biopicu. ____ Vizuál Richardsona, jednoho z nejlepších kameramanů současnosti, dokazuje, že vedle estetiky a kulturologie musí být takový člověk nadán značnými technicko-opticko-fyzikálními vědomostmi. Posuďte sami: všemožné triky, hra světla, práce s ohniskovými vzdálenostmi a s perspektivou, se clonami (hloubka / plochost) a se závěrkou (ostrost / neostrost), střídání dvojexpozic (dva různé záběry zkombinované) a juxtapozic (dvě roviny reality dané vedle sebe kvůli srovnání) atp. dávají filmu Doors punc manuálu pro začínající i zkušené kameramany. (27.10.2008)

The Doors byli pro mne donedávna španělská vesnice. Vyjma nějakého slavného Jima Morrisona jsem o nich věděl kulový. Pokud se zaměřím na jejich hudbu, tak kromě frontmanových textů se nic zázračného neděje, takže mne vyjma Riders on the Storm a Break on Through ani jeden song výrazněji nezaujal. Největším plusem celého snímku je beze spory kameraman a jeho vizuální hrátky, hotová slast pro oči. Co se týče negativ, tak vůbec netuším jak to bylo s Morrisonem doopravdy, ale pokud to byl stejná fetka jako zde Val Kilmer, tak o to méně mi je sympatický. Nic proti hippies rebelii, ale dělat ze sebe exota mastícího si vlastní ego básničkami a šňupáním koksu, to je opravdu i na mne moc. Vím, že za tohle budu ukamenován, ale The Doors je pro mne jen další biografie ve stylu "cesta ke slávě a smrti". (15.10.2009)

Oliver Stone může zřejmě natočit libovolný příběh libovolného člověka odehrávající se v libovolné době na libovolné planetě... A výsledek bude vždycky působit autenticky. Fascinující. The Doors je další takový film. Stone za pomoci hudby, ďábelského Vala Kilmera, Richardsonovy kamery a bůhvíčeho dalšího dokáže i diváka, který v životě neměl cigaretu, natož drogu (tj. třeba mě), zavést na omamný výlet do psychedelické pouštní krajiny divů, koncerty v narvaných halách mu ukazuje skoro jako nějaké starořímské orgie, nechává ho, aby bez dechu poslouchal zfetované monology a dialogy a smysl si v nich našel sám... A navíc toho tolik řekne nejen o hudební skupině, ale i o době a zemi, v níž hrála! Vážně zírám. (12.01.2014)

Kdysi hluboko v 80. letech jsem svoji středoškolskou učitelku literatury při hodině uzemnil prohlášením, že prokletí básníci byli pěkně nevychovanou bandou, která chlastala, šňupala kokain, byla promiskuitní a kdyby se tak nevěnovala světským radovánkám, dokázala by mnohem víc. Nehledě na to, že kdybych si já dovolil jen procento z toho, co představitelé jedné maturitní otázky, byl bych bez okolků vyloučen ze studia. Už jako teenager jsem zkrátka tíhnul k měšťáctví, které přízemně upřednostňuje tvdou práci před chlastem a drogovými excesy. Nikdo mě ani později nedokázal přesvědčit o tom, že by jakékoliv umělecké dílo nemohlo vzniknout bez umělých povzbuzovadel. Alkohol a vliv drog jsou při procesu umělecké tvorby velkou překážkou. Jim Morrison byl bezesporu talentovaný básník, textař a hudebník, ale taky - a možná především - citově a názorově nestálý pozér, kterému se nikdy nepodařilo dospět, slaboch, alkoholik a feťák. Domácnost bych s ním rozhodně sdílet nechtěl a o nějakém duchovním souznění se nedá mluvit. Za jeho předčasnou smrt nemůže FBI ani nepřízeň osudu, ale výhradně jeho povaha a chování neřízené střely. Nemůžu se tedy nijak ztotožnit s hlavní postavou, která je mi nasympatická a navíc ani s hudbou DOORS, které nefandím. To je ovšem u hudebního filmu potíž...Navíc film se ve své druhé polovině až příliš - i když celkem pochopitelně, protože to je základ legendy téhle kapely - soustředí na skandální výstupy a dekadentní životní styl Morrisona. Desítky minut z večírků a excesů na scéně nicméně při dlouhé stoupáži přechází v pro mě nudný stereotip...Morrison je zkrátka ikona popkultury, která i po tolika letech vyvolává v určitém věku během dospívání iluzi absolutní svobody a v maloměšťácích pak pocity závisti k muži, který se na rozdíl od nich nebál překonávat bariéry společenských konvencí a nezatěžoval se pokryteckým předstíráním falešných citů a gest. Jestli něco na Stoneově snímku stojí za pozornost, pak je to vedle tradičně kvalitní režie tentokrát v "psychedelickém" stylu ještě výkon Vala Kilmera v hlavní roli. Jak ho moc nemusím, tentokrát klobouk dolů, dokázal se do té postavy prakticky převtělit. Celkový dojem: 55 % (19.07.2011)