The Doors

Ollie? Yes son. I want to kill you.. Možná to bylo tím, že jsem první viděl famózní dokument Toma DiCilla, ale Stoneovy licencované dveře vnímání mi zůstaly zavřeny. V koncertních pasážích se povedlo přiblížit nepřenosného ducha meskalinové éry a Kilmerova transformace je bezesporu působivá, nicméně nastavená rytmika narace a postupné zabředávání do stereotypu pro mě byly čím dál tím víc nestravitelné. Stejně jako ta povrchní bulvarizace, která měla vyprávění oživit konflikty, ale ve svém důsledku jen odstavila na vedlejší kolej citlivost a inteligenci ústředního bohéma. Pokud nejste fanda The Doors, nutí vás to k soudům, nenávisti, či nezájmu. Nepředpokládám, že to Stone takhle chtěl.. (20.05.2020)

Ked som videl v roku 1991 prilis casto hravat skupinu The Doors na MTV, netusil som preco, teda nenapadlo mi v tej chvili, ze to bol vlastne soundtrack k novemu filmu Olivera Stonea The Doors. Priznam sa, ze hudbu od Jima Morrisona som nikdy nemal moc rad, ale jeho kontroverzny zivot ma zaujal do takej miery, ze som si tento film chcel pozriet a to nielen kvoli nemu, ale aj kvoli hercom, ktori si tu zahrali. Nasli sa tu chvilky, ktore ma nudili, ale druha polovica filmu bola velmi zaujimava. Val Kilmer zahral Jima velmi kvalitne a bola to len otazka casu, kedy ho drogy uplne znicia. _________ Val Kilmer - (Jim Morrison) +++ Meg Ryan - (Pamela Courson) +++ Kyle MacLachlan - (Ray Manzarek) +++ Frank Whaley - (Robby Krieger) +++ Kevin Dillon - (John Densmore) +++ Michael Wincott - (Paul Rothchild) +++ Michael Madsen - (Tom Baker) +++ Billy Idol - (Cat) +++ Kathleen Quinlan - (Patricia Kennealy) +++ Produkcia: Mario Kassar, Ron Howard, Brian Grazer, Bill Graham +++ (26.12.2011)

Ať se mi nikdo nesnaží namluvit, že hlas, který jsem po celou dobu poslouchala, patří Valu Kilmerovi:) Podobnost s hlasem Jima Morrisona, stejně jako vzájemná podoba je přinejmenším zarážející. Nejlepší role Vala Kilmera a jeden z nejlepších životopisných snímků, jaké jsem zatím viděla. Věděla jsem, že Jim Morrison byl rebel, ale tento film rozšířil mé obzory o dlouhé míle:) Nevěděla jsem, že se tak moc vezl na vlnách slastných muk bolesti a že byl tolik sebedestruktivní. Velmi mile mě pak potěšilo a překvapilo, když se na scéně objevil Michael Madsen. Kéž by biografické filmy byly tak silné a strhující, jako tento. (11.02.2013)

Film Doors jsem viděla poprvé ve čtrnácti a musím říct, že jsem z něj byla pěkně out. Ne snad z filmu, jako z hudby, kterou jsem tehdy zaslechla. A díky bohu za to, protože v ten okamžik jsem poprvé nahlédla do koutků hudby, která má co říci, která pouze bezduše neplyne z frekvencí komerčních rádií a televizí. Taky musím podotknou, že jsem film poprvé ani nedokoukala, protože mě nebavil. Po letech strávených v náručí hudby psychedelic rocku a blues jsem toto dílko znovu shlédla a poprvé se na něj zadívala z hlediska filmového fanouška a lehkého znalce věci (pár publikací o Doors jsem přece jen přečetla). A byla jsem nesmírně potěšena s jakou bravurností se Stone do díla ponořil. Nezvnikl totiž životopis, ale jakási hříčka o kultu osobnosti jednoho velmi rozpolceného feťáka, alkoholika, manipulátora, básníka, recitátora a zpěváka, který velmi dobře věděl, že ve třiceti tu už nebude. Stone ukázal svět v jakém snad Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore žili, svět, který stvořily hlavně opilecké a drogové vize, prostě konec šedesátých let. Zároveň ukazuje hlavní motivy a podněty jednání Morrisona, jeho snahu nebýt jen rockovým bohem, ale básníkem, což se mu nikdy nepodařilo. Ukazuje proces vzniku básní a písní (viz The End) s takovou samozřejmostí, že člověk musí uvěřit, že to tak skutečně bylo. Po stránce formální je dílo hlavně Stoneoveské, nad vším je cítit nasazení a nadšení (snad i životní zkušenost) páně režiséra - psychedelická kamera, podivné exteriéry, zběsilé střihy střídají dlouhé statické záběry. Výkon Vala Kilmera je přímo řečeno excelentní a dokonalé sladění skutečných filmových záběrů s Doors a dotáček je téměř nepostřehnutelný, stejně tak přechod zpěvu Kilmera do zpěvu Morrisona. A ten ansábl zajímavých herců je také nezanedbatelný, nepřišel totiž nazmar, jak se často stává (mě utkvěl v paměti Michael Wincott, který je obvykle obsazován jako pěkný záporák, nebo třeba Kevin Dillon a Kyle McLachlan jako členové Doors). Přiznávám však, že diváka naprosto neznalého věci, může film hodně ubíjet, protože děj vlastně není moc dějem jako spíš mozaikou ztěžejních okamžiků ve vývoji hudby, vztahů mezi členy skupiny a Jimových excesů. Já jsem si film do detailu vychutnala až po přečtení pár biografií. A proto konstatuji, že tento film je zcela hodný legendy o níž pojednává. (04.03.2005)

Pro jedny legenda, pro druhé jen pár skvělých písniček - i tohle by se dalo říct o skupině The Doors. Já osobně se řadím spíše do druhé skupiny - o kapele jsem toho moc nevěděl, jejich písně jsem znal a ani jsem netušil, že jsou od nich (ano, jsem kulturní barbar… :-)) ale o tomhle filmu jsem dost slyšel a proto jsem si ho nemohl nechat ujít, když zrovna běžel na ČT 2 (dokonce v originále s titulky!) A výsledek mi potvrdil fakt, že Oliver Stone je geniální režisér. Protože tady každý druhý komentář je o tom, jak Jim Morrison byl citlivý a inteligentní kluk… ale já tam viděl jen rádoby intelektuála, který uměl dělat show a který se uchlastal k smrti. A v tomhle je právě ona Stoneova genialita - on Jima nesoudí, on nám jej jen zobrazuje a je na každém, jak si to přebere. Někdo v něm vidí mučedníka, někdo jen blbce. Je mi jasné, že pro tenhle názor mě (nejen) zde budou chtít ukamenovat, ale přišlo mi, že to žádný mučedník nebyl. Nevím, jak věrně byl Jim zobrazený, nevím jak daleko či blízko to mělo k realitě, ale kdybych ho měl soudit jen podle tohoto filmu, řekl bych, že to byl prostě jeden z týpků, kteří založili trend "napíšeme písně, ožereme se, zdrogujeme se, život je jedna velká kalba" a ostatní z nich proto dělají bohy. A tohle jsem mu prostě nežral. Dlouho jsem rozmýšlel, jaké hodnocení tomuto snímku dám (objektivně bych musel dát plný počet, ale jak říkám, nedokázal jsem cítit žádné pozitivní emoce k Jimovi, takže tady bych dal spíše jen tři hvězdy) a nakonec jsem se rozhodl to nějak zprůměrovat - 70 %. A teď do fronty, každý nachystat svůj kámen a zbytek už znáte… :-) P. S. Tím ovšem nechci snižovat (zřejmě) životní výkon Vala Kilmera, on byl fenomenální. (15.06.2011)