The Doors

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)

Kdysi hluboko v 80. letech jsem svoji středoškolskou učitelku literatury při hodině uzemnil prohlášením, že prokletí básníci byli pěkně nevychovanou bandou, která chlastala, šňupala kokain, byla promiskuitní a kdyby se tak nevěnovala světským radovánkám, dokázala by mnohem víc. Nehledě na to, že kdybych si já dovolil jen procento z toho, co představitelé jedné maturitní otázky, byl bych bez okolků vyloučen ze studia. Už jako teenager jsem zkrátka tíhnul k měšťáctví, které přízemně upřednostňuje tvdou práci před chlastem a drogovými excesy. Nikdo mě ani později nedokázal přesvědčit o tom, že by jakékoliv umělecké dílo nemohlo vzniknout bez umělých povzbuzovadel. Alkohol a vliv drog jsou při procesu umělecké tvorby velkou překážkou. Jim Morrison byl bezesporu talentovaný básník, textař a hudebník, ale taky - a možná především - citově a názorově nestálý pozér, kterému se nikdy nepodařilo dospět, slaboch, alkoholik a feťák. Domácnost bych s ním rozhodně sdílet nechtěl a o nějakém duchovním souznění se nedá mluvit. Za jeho předčasnou smrt nemůže FBI ani nepřízeň osudu, ale výhradně jeho povaha a chování neřízené střely. Nemůžu se tedy nijak ztotožnit s hlavní postavou, která je mi nasympatická a navíc ani s hudbou DOORS, které nefandím. To je ovšem u hudebního filmu potíž...Navíc film se ve své druhé polovině až příliš - i když celkem pochopitelně, protože to je základ legendy téhle kapely - soustředí na skandální výstupy a dekadentní životní styl Morrisona. Desítky minut z večírků a excesů na scéně nicméně při dlouhé stoupáži přechází v pro mě nudný stereotip...Morrison je zkrátka ikona popkultury, která i po tolika letech vyvolává v určitém věku během dospívání iluzi absolutní svobody a v maloměšťácích pak pocity závisti k muži, který se na rozdíl od nich nebál překonávat bariéry společenských konvencí a nezatěžoval se pokryteckým předstíráním falešných citů a gest. Jestli něco na Stoneově snímku stojí za pozornost, pak je to vedle tradičně kvalitní režie tentokrát v "psychedelickém" stylu ještě výkon Vala Kilmera v hlavní roli. Jak ho moc nemusím, tentokrát klobouk dolů, dokázal se do té postavy prakticky převtělit. Celkový dojem: 55 % (19.07.2011)

Oliver Stone a jeho freska Jima Morrisona a všeho, co skupina Doors znamenala a znamená pro svět. Nesmrtelné skladby, nesmrtelný zpěvák a úžasný film, který vás pohltí nejen hudbou a hereckými výkony(hlavně Vala Kilmera), ale také kompletní stylizací, která působí jako by jste si dali na začátku LSD a na konci se pomaličku dostávali z jeho účinků. Je to obrovský kolotoč hudby, sexu, žen, drog, pití a svobody, které chce každý docílit. Ani na okamžik se divák nenudí a všechny scény dotváří skvělý pohled na osobnost, kterou Jim Morrison rozhodně byl. Na býka a draka v jednom, který vždycky šel svou cestou, ať to znamenalo cokoliv. (04.12.2007)

Je těžké si myslet o kapele The Doors po shlédnutí tohoto filmu něco dobrého. Řada z jejich skladeb se staly legendami a objevili se i v takových filmech jako je například Četa nebo Apokalypsa, ale svojí úspěšnost museli za něco zaplatit nebo respektive jejich zpěvák, na kterém to prakticky všechno stálo, Jim Morrison. Jim byl oběť doby hippies. Jako pro 2. světovou válku to byli převážně Židé, tak pro dobu 60-70 let se stal obětí Jim Morrison, člověk, který na to jak žil, žil překvapivě dlouhou dobu a vyneslo to jemu a jeho kapele nevídaný úspěch a díky jemu založili styl pod názvem underground a tím si docílili to za čím si původně stáli a ne nakonec to čeho se Morrison bál, zkomercializování kapely. Tento film je věrným vyprávěním tak barevného a prohuleného života Jima Morrisona jakým opravdu byl a Val Kilmer ho dokázal ztvárnit naprosto fantasticky. --- Když jsem si poprvé vzala LSD viděla jsem Boha. A viděla jsem mého přítele, který byl Ježíšem a taky Jidášem. (16.03.2007)

Kilmer, Richardson, Stone. Abecedné usporiadanie pokladám za najspravodlivejšie, kedže zoradenie podľa zásluh by bolo nemiestnym činom-previazanosť ich šamanstva totižto znamená vznik (do drogového oparu zahaleného) zaklínadla o nespútanom poetovi, kontroverznom spevákovi, anarchistickom bohémovi - Jimovi Morrisonovi. Valovi to burleskné vyčíňanie plné dekadencie pristane, nachádza v sebe skrytý dar oduševneného vcítenia sa, ktorým (na pódiu i mimo neho) prikladá pod kotol a priamo tak obohacuje "Jašteričieho Kráľa" o to, čo ho vystihovalo aj v skutočnosti - o nevyvrátiteľnú zapálenosť pre vec. Robertovi prislúcha prezývka "obrazový čarodejník", to ako ovláda/prelína expozičné pásma, ako starostlivo narába s clonami/uzávierkami, ako ladne pláva medzi skutočnom/chimérou, na to nemám rozumné vysvetlenie a preto len úctivú poklonu skladám. K Oliverovi sa netreba priveľmi rozpisovať, pretože svetoznámy harcovník známý tiež ako čierne svedomie, boriteľ mýtov alebo učiteľ z Vietnamu tu zreteľne dosvedčuje, že éru 60's má poriadne naštudovanú a preniesť jej psychotropné a rozbúrené záblesky do môjho tela sa mu vyslovene darí. Nakladá síce s hotovými témami, niekedy upozaďuje žiaduce údaje, ale to jeho entuziastické know how som si v tomto prípade nesmierne užil. Napokon, komu chýba viac faktografie, po ruke je Tommy so svojím výstižným zostrihom "W.Y.A.S.", ktorý istotne napraví chuť eventuálnym nespokojencom. (16.06.2011)