The Doors

Tenhle film mám velmi rád. Tak jako Doors. Ne - Doors miluju! Miluju J.M., "rockového boha a velkého ptáka". Ještěrčí král nasedl do modrého autobusu a pohádky byl konec. Škoda přeškoda. Příliš brzy... Dosti řečí. Srdeční záležitosti netřeba komentovat... - - - P.S. Doors mám kompletní. Když musíš, tak musíš... :-) (04.09.2005)

Je těžké si myslet o kapele The Doors po shlédnutí tohoto filmu něco dobrého. Řada z jejich skladeb se staly legendami a objevili se i v takových filmech jako je například Četa nebo Apokalypsa, ale svojí úspěšnost museli za něco zaplatit nebo respektive jejich zpěvák, na kterém to prakticky všechno stálo, Jim Morrison. Jim byl oběť doby hippies. Jako pro 2. světovou válku to byli převážně Židé, tak pro dobu 60-70 let se stal obětí Jim Morrison, člověk, který na to jak žil, žil překvapivě dlouhou dobu a vyneslo to jemu a jeho kapele nevídaný úspěch a díky jemu založili styl pod názvem underground a tím si docílili to za čím si původně stáli a ne nakonec to čeho se Morrison bál, zkomercializování kapely. Tento film je věrným vyprávěním tak barevného a prohuleného života Jima Morrisona jakým opravdu byl a Val Kilmer ho dokázal ztvárnit naprosto fantasticky. --- Když jsem si poprvé vzala LSD viděla jsem Boha. A viděla jsem mého přítele, který byl Ježíšem a taky Jidášem. (16.03.2007)

JFK, LSD, Vietnam... tohohle stigmatu 60. let se Oliver Stone, zdá se, nemůže vyvarovat a osobuje si právo o něm vyprávět pořád dokola. I proto jsem měl v polovině filmu pocit, jako kdyby byl celý příběh už dohotoven a zbytek sestával z opakující se konfese anarchisty Morrisona. Jelikož Stone odmítl po vzoru Forresta Gumpa začlenit do filmu historické pozadí, můžeme hovořit o čistém biopicu. ____ Vizuál Richardsona, jednoho z nejlepších kameramanů současnosti, dokazuje, že vedle estetiky a kulturologie musí být takový člověk nadán značnými technicko-opticko-fyzikálními vědomostmi. Posuďte sami: všemožné triky, hra světla, práce s ohniskovými vzdálenostmi a s perspektivou, se clonami (hloubka / plochost) a se závěrkou (ostrost / neostrost), střídání dvojexpozic (dva různé záběry zkombinované) a juxtapozic (dvě roviny reality dané vedle sebe kvůli srovnání) atp. dávají filmu Doors punc manuálu pro začínající i zkušené kameramany. (27.10.2008)

Oliver Stone může zřejmě natočit libovolný příběh libovolného člověka odehrávající se v libovolné době na libovolné planetě... A výsledek bude vždycky působit autenticky. Fascinující. The Doors je další takový film. Stone za pomoci hudby, ďábelského Vala Kilmera, Richardsonovy kamery a bůhvíčeho dalšího dokáže i diváka, který v životě neměl cigaretu, natož drogu (tj. třeba mě), zavést na omamný výlet do psychedelické pouštní krajiny divů, koncerty v narvaných halách mu ukazuje skoro jako nějaké starořímské orgie, nechává ho, aby bez dechu poslouchal zfetované monology a dialogy a smysl si v nich našel sám... A navíc toho tolik řekne nejen o hudební skupině, ale i o době a zemi, v níž hrála! Vážně zírám. (12.01.2014)

Film stejně repetitivní, zdlouhavej a monotónní jak hudba Dveří; navíc marně se snažící hrát si na ultimátní portrét o sexu, drogách a rock n' rollu, a příběhově směřující odnikud nikam.... paradoxně je to ještě víc generický, přikrášlený a afektovaný jak většina současných hudebních biopiců, ačkoliv dojmem má být pravý opak. Fakt jsem se urputně snažil se na tenhle film naladit, ale skutek utek. (30.01.2023)